Dodnes, každý rok, vzpomínám na Vánoce svého dětství. Vánoce u rodičů měly vždycky stejné kouzlo. Nebudu nejspíš jediná, která na Vánoce u rodičů stále vzpomíná, a která se sama sebe ptá, zda si alespoň nějakou opravdovou zkušenost, nápad či tradici odnesla do svého současného života, do vlastní rodiny a domova.

Moje maminka byla a je tou ženou, která se vždy na prvním místě starala o rodinu a domácnost. Dodnes nechápu, jak dokázala nakupovat dárečky pod stromeček, jelikož se zdržela před Vánocemi "ve městě" téměř zřídka. Jelikož jsem byla zvyklá a naučená čekat na ni u zastávky tramvaje, jít s ní nakoupit běžné potraviny a pomoci ji s nákupem domů, každé její zpoždění jsem většinou obrečela ze strachu, jestli se jí něco nestalo. Přitom se opozdila skutečně jen o pár minut. Proto dodnes nepochopím, co lidé hledají v obchodech 24. prosince.

Na Štědrý den ráno, nebo pozdě večer 23. 12., tatínek přenášel televizi k nám do pokojíku. Bylo to z toho důvodu, abychom mohli sledovat pohádky.
V noci 23.12. rodiče zdobili stromeček, který byl pro nás překvapením.


Opravdovým vánočním kouzlem byl právě stromeček. Tatínek ho vždy rozsvítil, sotva se trochu setmělo. Přes ty prosklenné dveře ze zrnitého skla byly vidět jen ta rozmazaná světýlka. Nikdo ke stromečku nesměl dříve než po večeři, kdy bylo již umyté a utřené nádobí. Teprve potom zazvonil Ježíšek, odemknul zamčený obývák, a všichni jsme šli ke stromečku, abychom si našli ty od srdíčka připravované dárečky. A jak se říká - v nestřeženém okamžiku, kdy jsme uklízeli papíry, které po dárcích od Ježíška zůstaly, tatínek přenesl televizi zpátky do obýváku, a pak jsme se společně dívali na pohádku a další vánoční pořady..
  
   

Autor: Vikitorie