Chumelí. Je Mikuláš. Já si vzpomínám na dětství. To byla velká sláva, očekávání Mikuláše. Zda přijde, nebude se zlobit či čert nám jednu nedá na zadek řetězem.  Tehdy byl ještě Mikuláš velký, ne že bych se koukala dětskýma očima, to ne, ale dnes  je většinou menší než já. Není to tím, že bych nějak " přerostla ", kdepak, mám 158 cm. Je to dobou, vždyť 45 let je přece jen znát.
¨   
Ale já si vzpomínám na jinou nadílku. U tatínka v práci. Každý rok děti od 5 let chodily na mikulášskou oslavu. To vám byla sláva.
Děcka načančaná, nedočkavá očka jak kola od vozu, velká očekáváním. Taky aby ne, přijde Strejček Jedlička či Štěpánka? Nám děckám to nikdo neprozradil. Však se dočkáte.  

Tyto akce se pořádaly v kulturním domě ne ve městě, kdepak, ale v městečku pod horama. Snad nemusím ani psát, že vždy bylo všude moc moc sněhu, aspoň dětskýma očima. Někdy čvachta, jak nás chodilo hodně.  
Jako doprovod měla drobotina jen tatínky.  Byl to nepsaný zvyk. Taky tatínkové se moc těšili, děcka posadili do sálu, kde bylo několik " babiček  " uvaděček ",  musím říct, nikoho ani nenapadlo se poprat či dělat rámus. On totiž čert vykukoval z pódia. Někdy si i zašel k nám, mezi děti. Pak zkuste nějak rušit, šťouchat či dělat nepravosti.  Tehdá ještě nebyly lavice, jak jsou teď v kulturním domě, ale obyčejné židle hezky vedle sebe.  To měl čert jednoduchou práci. Dostal se rychle k dítku neposednému.
Taky je ale pravda, že děti si více vážily všeho, co měly. A toto byla pro nás drobotinu přece jen velká událost. Až později si uvědomíte, že počet míst je omezen. Proto maminky doma a tatínkové? Inu, vedle byla hospoda. Tam se našel tatínek.

Program byl pestrý, soutěže, pohádky, ale i malování.
Ale byl ještě jeden zvyk, aby nesoutěžili jen stále stejní, tak Strýček dostal seznam dětí, které nějak byly postižené a on na soutěže, které nebyly náročné, zval právě tyto děti, je jasné, že čert mu podal zmíněný seznam, jako že to konkrétní děcko zrovna má vroubek.
Nikdy si neuvědomíte, kolik práce lidí v pozadí bylo. Až při vzpomínkách.
Každé děcko dostalo nějakou laskominku, to zas byla práce babiček - uvaděček. Nešlo, aby se  všichni  zapojili. Čas byl omezen.
Ze sálu  nikdo neodešel, dokud nepřišel tatínek. Každý seděl na svém místě a babička-uvaděčka předala ratolest plnou dojetí do náruče tatínka. Nevím, nepamatuji se už, jak byla tato organizace zajištěna. Ale zmatků bylo pramálo.
Potom nastala další slavnost, předávání, přesněji vydávání kolekcí. Tam seděl takový starý dědeček ve svetru, s dlouhým plnovousem, ne Santa, kdepak. Pohádkový dědeček.  
To byl ale už doopravdy konec.

Domů se jelo MHD. Snad celý autobus byl jen plný lidiček z představení. Taky se stávalo, že pan řidič chtěl od nás dětí zazpívat nějakou písničku.  Až později si uvědomíte, proč. To vám byl hluk jak v úle. Cesta uběhla rychle a už jsme byli doma. Maminka dostala kolekce, které se odnesly do almárky pro Ježíška. Jak jinak by nastrojil stromeček. Toto říkával tatínek. Později, když jsme byly se sestrou starší, klíčovou dírkou bylo odtajněno, že  každá kolekce byla rozbalena a překontrolována, zda všechna cukrátka mají šňůrku k zavěšení. Nám ale nic nevadilo. Ježíšek nemá tolik času a dětí je mnoho.  Moc stromečků. To byl závěr dvou holčiček 6 a 8 let.
Jen škoda, že dnes  Vánoce nejsou jako dřív, už v září hrají koledy, kolekce a ostatní  vánoční zboží leží v regálech. Je konec iluze.
Ale až budu mít vnoučátka, pokusím se trochu té iluze navrátit. Jako každá babička.