Naskoč si!

     Ráda bych vás opět pobavila, a to na téma nejen děti, ale i dospělí. Jistě vás není málo, kteří jste se ve svém dětství zúčastnili nějaké mikulášské besídky, která bude, ovšem nejen jedna, hlavním tématem mého vyprávění.
     Mikulášské besídky, které pořádal podnik, ve kterém pracovala moje maminka, opravdu nebyly srovnatelné s těmi, na které jsme pravidelně chodívali do práce k tatínkovi. Proč jsem použila výraz "do práce" záhy pochopíte. Podnik, ve kterém pracovala moje maminka, pořádal besídky takové klasické, ovšem nejen pro mne, ale i pro moji sestru nezábavné, nezáživné, dalo by se říci prostě nudné! U tatínka v práci to bylo zcela jiné a dodnes si nad těmito besídkami rádi zavzpomínáme.
     Tatínek pracoval jako ..., no v dnešní době říkám "policajt". V době mého dětství sloužil na oddělení, které mělo ten nejhorší a nejnáročnější "revír" - střed města, stejně jako všichni jeho přímí kolegové. Po celá léta si však dokázali udržet mezi sebou skvělé vztahy a tím i bezva partu, která se dokázala domluvit i na takové záležitosti, jakou je mikulášská besídka.
     Po celý rok střádali korunky na různé akce a k ním patřila i mikulášská. Aby bylo střádání spravedlivé, každý z nich si mohl pozvat třeba půlku města, ovšem na každého caparta střádal korunky zvlášť, přičemž rovnoměrně s ostatními. To, že jsme odcházeli z besídky obtěžkáni všichni dvěma plnými taškami, - jedna byla plná sladkostí a druhá ovoce, sice nebylo a není zanedbatelné, ale ani podstatou mého vyprávění, spíše důkazem o tom, jak všichni dokázali nastřádat penízky, na takto opravdovou nadílku!
     Ovšem, pány policajty nijak nebavilo to střádání korunek, to byla nakonec pouhá třešinka na dortu, jak jsme všichni šťastní. Bavilo je něco úplně jiného, - vymýšlení programu besídky. K tomu se s dovolením vrátím později...
     Každý rok probíhala besídka poměrně podobně. Posadili nás do zasedací místnosti, kde se promítaly kreslené pohádky, dokud nebyli všichni zvaní přítomni. Zhasla promítačka, všechna světla kolem a pak bylo jen rozsvíceno ve vedlejší místnosti, kudy bylo pouze zkresleně vidět přes prosklené dveře se zrnitým sklem, jak se blíží Mikuláš s čerty. Anděla s sebou nikdy neměli. Nač taky! Ve skutečnosti byli čerti všichni, včetně Mikuláše! Tati - promiň!... Toho Mikuláše dělal pravidelně každý rok můj tatínek.
     Nevím, kolik bylo tenkrát mojí sestře roků, ale asi dva, - najednou, když byla besídka v plném proudu, zvolala: "Hele, tatínek, - to je můj tatínek!" Herecké neumění našeho tatínka spočívalo v tom, že naprosto situaci zvládl! Přece by se nepodvolil a nesundal přestrojení! Již jsem napsala, že každé besídce předcházela perfektní příprava. Mikuláš táhl na suché podlaze sáňky s dárečky, čerti jej doprovázeli svým brllllrrrr..., čerti měli ve svém vybavení též řetězy a pytle.
     Tatínek alias Mikuláš četl předem připravený abecední seznam dětí, vyzýval je k básničkám, písničkám atd...  Pan Láďa, jeho kolega alias nejlepší čert, jakého jsem kdy na vlastní oči viděla, vše pečlivě sledoval. No a ... přišlo na řadu jméno mojí sestřičky! Věděla o sobě moc dobře, že její rok nebyl příliš úspěšný a její zlobení by vydalo za tři kluky! No tak..., copak nám řekneš za básničku, nebo zazpíváš za písničku...? Zeptal se Mikuláš a v tu chvíli moje sestřička absolutně zapomněla na to, že ten Mikuláš - je tatínek! Tatínek to prostě v tu chvíli nebyl a  její rtíky se dostaly do stavu mlčenlivosti, kterou jinak absolutně netrpěla, očička zalitá slzami, ale pan čert Láďa neotálel. Otevřel pytel od brambor a povídá jí: "Si naskoč, no, naskoč si...!! Ty neznáš žádnou básničku nebo písničku? No, tak si naskoč!!!"  Nevím, když si uvědomím, jak byla maličká - sebrala v sobě tolik odvahy a začala zpívat, možná pak i recitovat, či naopak. Pamatuji si jen její zoufalý výraz, že bude muset "naskočit" do toho pytle! No, jak jinak, dostala i ona svoji nadílku a hrdě si to kráčela, ovšem ráno z ní byl ještě větší čert, než byl pan Láďa!
     Poslední besídku, kterou pamatuji, budu mít před očima stále.
     Opravdové PEKLO!
     Dokázali si tak vyhrát, že namísto zhasnuté místnosti udělali oponu a za ní čerti na pařezu hráli karty. Neskutečné! Z úst jim šlehal oheň. Nebylo by toto  v možnosti všech, - myslím pořadatelů besídek a jejich aktérů, ale bylo to  naprosto úžasné!!!
     Na závěr se možná budete ptát..., a co ti dospělí?! No tak ti se odebrali včas do kanceláří, dát si třeba malýho paňáčka, zatímco my děti jsme sledovaly promítané pohádky. Maminky nás všechny ratolesti domů dovezly včas městskou dopravou, ovšem nikdy se žádná doma později nesetkala ani s čertem, ani s Mikulášem...
     Zmínila jsem se, že nikdy s sebou neměli žádného anděla, - ve skutečnosti ano a nebyl jen jeden. Uspávali děti!!!!
     Děkuji všem, kteří článek dočetli a též všem, kteří se kdysi podíleli na těchto besídkách, nejen tobě, tati!!!!
         
    

Autor:Vikitorie