Klienti denního stacionáře, nestátní neziskové organizace pro těžce mentálně retardované lidičky, z nichž každý trpí k tomuto svému handicapu ještě dalším zdravotním postižením, mnozí z nich i vícerými, chodí, či jezdí s příbuznými velmi rádi.
Pro každého se zde najde uplatnění, které je schopen v rámci svých možností zvládnout. Někteří kromě docházení do sociálních služeb taky pracují v chráněné dílně a je přímo úžasné, jaké krásné věci dokáží mnozí vytvořit a dokonce sami vymyslet.
Každý rok, poslední pracovní den, se koná vánoční besídka s různými soutěžemi, zpíváním, tancováním a tradičními dárky pod stromečkem, které jsou sice levné, ale všichni z nich mají radost jako malé děti. Každý najde v tom svém balíčku něco, co ho skutečně potěší.
Den před besídkou část klientů, za pomoci terapeutů, vzorně uklidí všechny prostory domečku a ti, kteří inklinují ke kuchyni a jsou šikovní, vyrábějí občerstvení, v rámci terapií mají již předem napečeno vánoční cukroví. Další část se postará o výzdobu a nastrojení vánočního stromečku, který vždy někdo z příznivců daruje.
Tentokrát bylo všechno trochu jiné. Igor, který je méně mentálně omezen, ovšem je skoro slepý a trpí častými záchvaty epilepsie, narozdíl od většiny umí číst, bohužel především pohádky, které bývají tištěné velkým písmem, má výbornou paměť a vynikající rodiče, kteří dbají, aby se stále zdokonaloval v tom, co je schopen zvládnout. Má doma počítač s televizní lupou a píše divadelní scénáře, je to pro něj velmi pracné, protože píše pro každého herce jeho text zvlášť. Tatínek nebo maminka mu pouze opravují pravopisné chyby.
Dlouho psal své scénáře do šuplíku, protože si terapeutky netroufaly žádnou hru nastudovat, obávaly se, že to klienti nezvládnou.
Konečně se Igor dočkal. Dlouho a velmi pracně se nacvičovalo, vyráběly se kostýmy, kulisy… Dlouho očekávaný den nastal. Všichni "herci" měli obrosvkou trému. Přišlo totiž nečekané množství diváků, kteří chtěli své miláčky povzbudit. Všichni příchozí obdivovali již výzdobu ve vstupní hale, prošli si dílny s naaranžovanými výrobky, pochopitelně každý nakoupil vánoční dárečky, což zaměstnané klienty velmi těšilo a chlubili se, co sami dělají.
Před začátkem představení se všichni ukázněně usadili na předem připravené židle a opravdové divadlo mohlo začít. Igor seděl v křesle a bez papíru hrál roli vypravěče. Pohádka se jmenovala „Tři zlaté vlasy děda Vševěda“. Bylo to kouzelné, někteří herci hráli i několik rolí, museli se během představení převlékat, zvládli to fantasticky!
To, že se občas někdo zasekl a potřeboval nápovědu, nikomu nevadilo, naopak obecenstvo povzbuzovalo a napovídalo.
Hra byla dohrána, závěrečná děkovačka a aplaus nebraly konce.
Pak už se šlo k pohoštění, nadělování dárků, vzájemnému povídání a zpívání koled. Byl to velmi dojemný podvečer. Závěrečné loučení, přání krásných vánočních svátků a šťastného nového roku bylo velmi upřímné, od srdíčka. Takové dojme každého.
Byl to nejkrásnější den, jaký jsem kdy zažila. Sledovat ten báječný mumraj, tolik objetí, polibků i prostých stisků rukou se jen tak nevidí.
Velké poděkování patří všem terapeutkám, že dokázaly trpělivou a doslova mravenčí prací všechno secvičit, zorganizovat, vymyslet jednoduché kostýmy, aby je byli klienti schopni vyrobit.
Odcházela jsem velmi dojata.
Jen je škoda, že toto „veledílo“ (kdo zná tyto lidičky, pochopí, jak obrovskou práci dalo vše uskutečnit) by mělo skončit tímto jediným vystoupením. Je to již záležitost terapeutů a ředitele, aby své svěřence dokázali představit ostatním zdravým lidem. Je třeba ukázat všem, že i postižený člověk je taky člověk a často mnohem lepší, než ti, kteří nimi opovrhují, nebo je ignorují!
Takže „šťastné a veselé“ všem!
Zdenka58 - čtenářka
ChytráŽena.cz