Náš kapr Miloš

Pro většinu lidí je jeden ze symbolů Vánoc kapr. Samozřejmě obalovaný a osmažený, pěkně s bramborovým salátem. Dokonce i Tomáš Klus ve své jedné písničce zpívá: „Nejhezčím dárečkem by pro mě bylo, vyzvědět to, co mě trápí už tolik nocí – zdalipak věří kapři na život po Vánocích.“

Jsem už nějaký pátek vegetariánka a nejím ani ryby. Zvířátka jsem měla ráda odjakživa, a tak se mi jejich konzumace velmi příčila.

Naše rodina ryby kromě mámy ani moc nejí. Ale přesto jsme jedny Vánoce kapra měli.

Táta přišel z práce a přinesl kapra. Byl krásný a hned po kratší debatě dostal jméno Miloš. Napustili jsme vanu a Miloš si v ní plaval. Byly mi asi 3 roky, takže se Miloš pro mě stal okamžitě domácím mazlíčkem. Seděla jsem na okraji vany, povídala si s ním, hladila ho a házela mu do vody všelijaké hračky, které samozřejmě přecházel ignorací.

Krmila jsem ho špagetama a radovala se, jak originální zvířátko doma máme.

Problém nastal akorát večer, když jsme se potřebovali jít vykoupat. Myslím si, že kaprovi by společnost našich obnažených těl a šamponu nedělala úplně dobře, takže jsme museli vyndat malou vaničku, ve které jsem se koupala jako mimino a Miloše do ní přemístit. Nemusím určitě říkat, jak nadšeně nám zlil celou koupelnu i předsíň.

Asi po dvou dnech jsme se rozhodli mu dát svobodu. Zabalili jsme ho do mokrého ručníku a jeli tramvají až do centra Prahy. Tam jsme sešli ke břehu Vltavy, Miloše naposled pohladili a pustili ho do vody.

I když se říká, že kapři tento přechod většinou nepřežijí, já moc věřím, že Miloš byl jeden z těch šťastných a spokojeně si plaval, jak se mu zachtělo.