Mikuláš zvoní!

Je to už hodně, hodně dlouho, co se stal tento příběh.
Můj muž byl malý klouček. Snad 5 let. Žil v baráčku s maminkou, babičkou a dědou. Měl bratránka, stejně starého, jako byl on sám. Vlastně si zrcátkem pouštěli prasátka, mezi nimi byla jen louka. Teď už tam jsou honosné vily. Ale tehdá jen zelená travina a prostor na hraní. V zimě koulovačky, klouzačky neb maminky pilně zalévaly, než se sama utvořila k obrazu kloučků.

Nutno podotknout, že oba kluci, jak říkávala babička: jeden za 18 a druhý bez 2 za dvacet, byli podařená dvojka. Teď, když už mají oba 5. křížek, stále vymýšlejí nějaké lotroviny, skopičiny, klukoviny. Prostě hračičkové celý dosavadní život.

Tehdá, když byl Mikuláš, oba naši rošťáci odříkávali básničku, jen aby toužený balíček dostali. Nikdo jim nemohl zaručit, že bez básničky či písničky něco dostanou. Tož chlapci byli připraveni. Jen maminky nevěděly, jak to udělat, aby strejda stihnul udělat oběma chlapcům nadílku včas. Oni naši rošťáci  hned běželi k oknu pro zrcátko a signalizovali, já už ho mám. Tak přišel nápad - snad od dědy, že Mikulík coby strejda, anděl-babička a čert-soused bude chodit jen u jednoho klučíka doma a ten druhý bude "jako" zrovna přítomen. Vše bylo připraveno, nachystáno, kluci naučeni, jen začít. Děda šel do sklepa jako přiložit uhlí, babička na zahradu pustit Azora a maminky pekly cukroví. Chlapci věděli, že maminky spolu často vaří. Proto jim nebylo nic divného, když v tento významný den jsou spolu a ne každý sám doma.

Tu někdo zvoní, maminka jde otevřít a hle. Mikuláš, čert a anděl.
Naši kluci okamžitě jako většina dětí zmlkli. Koukali, byli hodní. Oba řekli básničku. Za odměnu každý dostal punčochu, tak se dříve nadělovalo, kde nechybělo uhlí, cibule ale ani brambor neb ne vždy byli přece jen hodní. Domácí perníčky, ale i čokoládky a ovoce. Po odchodu těchto postaviček se vrátil děda i s  babičkou. Kluci nadšeně vyprávěli, co zrovna zažili. Maminky se usmívaly a chlapci vesele rozbalovali nadílku. Tu přišel strejda a chlapci hned vyprávěli, co se stalo. Jen Jiřík při vyprávění se zarazil a pravil:

"Jé, tati, ty máš stejný boty co Mikuláš !!!"
Co dodat, nic není tak dokonalé, aby neunikla dětem naše nepozornost. Musím říct, že od toho roku se vše bedlivě připravovalo dalece dopředu a už nikdy nepřišel Mikuláš v obyčejných botách, ale v holinách s nalepenou vatou a hvězdičkami ze zlatého papíru.
Jo, jo, dětem nic neuteče.