Kvůli shánění vánočních dárků jsme málem přišli o dítě

Blížily se Vánoce a ty jsme slavili s manželem a dvěma malými dětmi i celou naší početnou rodinou. Znamenalo to několik příjemných dnů strávených v kruhu rodiny. Energie na přípravu Vánoc i následných návštěv jsme měli s manželem spoustu, horší to bylo v komunistické době se sháněním dárků. Chtěli jsme každému udělat radost, protože nám bylo jasné, že dárky ostatních budou především pro naše malé dcery.

 V 80. letech minulého století obchody zely prázdnotou nebo neprodejným a nepotřebným zbožím. Vyjeli jsme s manželem za nákupy do Bratislavy a domnívali se, že naši slovenští bratři budou lépe zásobeni než my, Brňáci. Babičky ještě chodily do práce, tak na hlídání mladší několikaměsíční dcery zbývala jen prababička. Dát jí ještě dvouletou Lenku, neposedné dítko, to už by bylo na téměř osmdesátiletou prababičku příliš. Lenička tedy cestovala za vánočními nákupy s námi. To nebude problém, jedno dítě uhlídáme, hlavně, že nebudeme muset projíždět mezi obchody s kočárem nebo miminem v náručí, chlácholili jsme se.

Celou cestu autem malá Lenka krásně spinkala, pak dostala kožíšek, kulicha i botičky a hurá za nákupy. Cupitala s námi k nejbližšímu obchodnímu domu, kde byla naděje na nedostatkový tovar největší. Spousta lidí a kupodivu i zboží. Tenkrát se stouplo do fronty a až fronta pokročila blíže k pultu, stojící zjistili, jaké zboží je k mání. Dohadovali jsme se s manželem, co komu dáme pod stromeček. Kdybys viděl nebo kdyby měli... tak to vezmi aspoň dvakrát nebo lépe třikrát, pokud bude ta možnost, malovali jsme si situaci narůžovo. Nákupní horečka se stupňovala a my, mladí rodiče, jsme jaksi pozapomněli, že máme s sebou dítě. Každý jsme zmizeli v jiné frontě, vzájemně se domnívajíc, že naše dítě je s tím druhým.

Po několika hodinách shánění dárků jsme se s manželem i přes nával nakupujících shledali. Radostně jsme na sebe už z dálky volali. „Mám dárky pro babičky i pro tety!“ radovala jsem se a manžel nadšeně odpovídal: „Já ty doplňky do auta taky sehnal!“ Po chvíli naše vzájemné pohledy říkaly: A kde je naše Lenka? „Já jsem si myslel, že je s tebou,“ řekl rázně manžel. „No, já si myslela, že zas s tebou,“ pípla jsem nervózně. Nebyl čas se obviňovat, ale hledat dítě.

Běhali jsme se všemi těmi balíčky a plnými taškami po obchodním domě a vyptávali se kde koho, zda si nevšiml, neviděl, malou holčičku s kulichem v bílém kožíšku. Připadlo mi to jako celá věčnost! Najednou nemám dítě! Kvůli pitomým dárkům. V zoufalství jsme se rozhodli odložit nákupy do auta a pustit se do dalšího hledání. Dorazili jsme uřícení na parkoviště a najednou cítili velkou úlevu. Na parkovišti stáli dva bezradní starší muži a uprostřed nich naše malá ubrečená Lenka. Ve dvou letech dcera uměla říct akorát „Já su Inička,“ (Lenička), což bylo k identifikaci, komu dítě patří, žalostně málo.

Už si ani nepamatuji, zda ztracenou Lenku našli pánové v obchoďáku nebo někde venku. Jen vím, že po zjištění, že jsou také z Brna, jsme jim do auta pohotově naložili dvoje nedostatková plynová kamínka, která jsme slíbili sousedce. Naše auto bylo dárky přeplněno, jako bychom jeli odněkud ze Západu. Tak nevím, zda bylo dříve méně podvodníků, ale tito neznámí pánové nám spolehlivě dovezli až domů i plynová kamínka v hodnotě několika tisíc. Vše dobře dopadlo. Sousedka měla kamínka, my ztracené dítě a příbuzní spoustu vánočních dárků. Šťastné a veselé Vánoce mohly začít.

 

Autor:lena67