Jen tak si mávnout na taxík

Lenka se na dnešek těší. Je Silvestr a ona ho stráví s Ondrou. Jejich láska na dálku jí už dlouho nevyhovuje. Ona studuje v Praze, a on pracuje u nich v Ostravě. I Lenka pochází z Ostravy. Do Prahy odešla kvůli škole. Ale až ji dodělá, vrátí se zpět na Moravu. A budou s Ondrou žít v jeho domku. Musí vydržet už jen pár měsíců. Má slíbeno místo u táty v podniku, nejdřív jen jako asistentka, ale do roka, až se trochu zaučí a rozkouká, má jistý postup.

Ondra přijede odpoledne, přespí dvě noci v hotelu a druhého ledna by měli jet domů. Domů, na Moravu. Těší se na mámu, na tátu i na svou mladší sestřičku. A hlavně na to, že bude s Ondrou konečně sama. Pojede na lyže, jako loni.

Ve smluvenou hodinu přešlapuje po perónu. Vlak přijel, vyplivl pár cestujících, a zase odjel. Ondra mezi nimi není. Co se mohlo stát? Vytočí jeho číslo, telefon chvilku vyzvání, a pak se vyzvánění přeruší. Zkusí to znovu, a znovu se stejným výsledkem. Pak jí přijde zpráva, od Ondry:

„PROMIN, LENI, NEMOHL JSEM PRIJET. MYSLEL JSEM, ZES UZ DOSTALA MUJ DOPIS. ONDRA“

Jaký dopis? Nic nedostala. Co se stalo? Znovu mu volá, a znovu hovor nepřijme. A tak píše vzkaz:

„JAKY DOPIS? CO SE STALO? LENKA“

Chvilku to trvá, než přijde nová zpráva: „PROMIN, JA SI NASEL NEKOHO JINEHO. VIS, ZE LASKA NA DALKU NAM NESVEDCI. PREJI KRASNY SILVESTR. O“

Lenka cítí, jak se celá chvěje. Ne zimou, ale rozčilením. V hotelu je objednaný pokoj i večeře, ona si pro tu příležitost koupila novou halenku i nové značkové prádlo. Měl to být jejich Silvestr! Ondra si teď užívá s tou novou, cizí holkou, a ona má zkažený den. Co den? Poslední den v roce, Silvestr! Nejkrásnější den v roce!

Lidé na nástupišti se rozešli. Už tu stojí jen zkoprnělá Lenka. Celá se třese, neví, co má dělat. Po tvářích jí stéká slza za slzou. Máčí jí límec kožíšku. Pláče tu v mrazu a cítí, jak jí slzy přimrzají k tváři. Co dál? Měli jet spolu domů, na Moravu. Měli se dnes líbat, milovat, smát, vítat nový rok. Koupila šampaňské, chladí se v ledničce i s jahodami. Má na sobě nové, drahé spodní prádlo. Teď má jít domů, brečet do polštáře, proplakat nový rok, aby se druhého ubrečená vrátila domů k rodičům a sestře? Budou se ptát na Ondru. Má jim lhát?

Opouští nádraží a jde prázdnou ulicí. V oknech už září vánoční stromečky, z nebe se spouští sněhové vločky. Padají na límec Lenčina kožíšku, kde jsou hned zkrápěny jejími horkými slzami. Topí se, sotva usednou na měkoučký límeček. Kapesník si asi zapomněla. Kapsu má prázdnou. Potáhne, utře si nos rukávem. Jak toto nemá ráda! Ale nikdo na ulici není, nikdo ji nevidí. Každý je s někým blízkým. Raduje se, veselí, čeká na půlnoc. Jen Lenka kráčí opuštěnou ulicí a pláče. Celé její já se hroutí. Ano, Lence se právě zhroutil svět. Tak málo trvalo, aby dodělala školu. A jejich vztahu by už nestála vzdálenost v cestě. Ale Ondra nevydržel. Raduje se, objímá s tou prokletou… Ne, ona za to nemůže.

Najednou ulicí projede taxík. Určitě spěchá pro někoho, aby ho odvezl na silvestrovskou oslavu. Budou se bavit a smát, loučit se se starým rokem. Jen ona, jako komická postavička, která sem vůbec nepatří, nezapadá, bude sama. Ani nevěděla, co ji to napadlo, ale najednou jen tak mávne na taxík. Ten zastaví a řidič počká, až Lenka dojde k autu. Mladý řidič jí otevře dveře a zeptá se: „Tak kam to bude?“ Lenka si sedne vedle na sedadlo spolujezdce, potáhne, z očí se jí vyvalí nový proud slz.
„Nevím,“ popotáhne. Řidič je asi zvyklý na různé věci. Mrkne na Lenku a vytáhne z přihrádky balíček kapesníků. Podá ho mlčky Lence, ta po něm hmátne a zahuhňá: „Dík.“ Sedí tam v autě s řidičem taxíku a venku se spustí pořádná chumelenice. V momentě je přední sklo celé bílé. Řidič pustí stěrače a dál pozoruje tvář mladého děvčete. „Tak kam vás mám odvézt?“, zeptá se mnohem mírněji.
„Ale já fakt nevím,“ řekne Lenka.
„Je mladá a pěkná, chudinka,“ honí se Michalovi, to je ten řidič taxíku, hlavou.

Sleduje Lenčin obličej. Na nos se jí přilepil kus papírového kapesníku. Jemně ho sejme Lence z obličeje. Ta, cítíc jemné teplé doteky mužovy ruky, se nakloní, opře si hlavu o široké Michalovo rameno a hlasitě pláče. Michal dnes už končí. A tak obejme Lenku, setře jí slzy a dodá si odvahy: „No tak, neplačte, co se vám stalo?“ Lenka se smutně podívá do šedých očí. „Někdo vám ublížil?“ ptá se řidič dál. Lenka jen přikývne. Po chvilce se maličko uklidní a najednou cítí, že se musí vypovídat. A tak se svěří Michalovi se svým problémem. Ten ji pohladí po blonďatých vlasech a nabídne jí: „Já jsem zůstal taky sám. Jsou to dva měsíce, co jsem se rozešel se svou partnerkou. Vlastně to bylo podobně. Jeli jsme na zimní dovolenou na lyže. Tam spolu, zpět už jela s jiným.“ Připomene si tak Janu, která ho opustila. Taky to nesl těžce. Jinak sice, po chlapsku. Pil a pil a pil, opil se do němoty. Ještě teď ho ale při vzpomínce na Janu píchne u srdce. Miloval ji a ještě si jinou nenašel, ani nehledal. A teď tu sedí vedle něj blonďaté stvoření, které je na tom podobně.
„Nevím, jak vy, ale já už končím. Letos jste moje poslední ryto,“ usměje se.
„A tak dovolte, prosím, jestli vám to nebude vadit: Jsem sám a Silvestra jsem chtěl prospat. Ale pokud byste měla nápad, můžeme ho oslavit spolu.“
Lenka se zmateně podívá na mladíka. Snaží se číst v jeho smutných šedivých očích. Co může ztratit? Má jít na hotel a probrečet se do druhého dne? Nebo to risknout a jít s Michalem neznámo kam? Rozhodování trvalo jen chvilku. Přiklonila se k druhé z možností.

Až do rána brouzdala blonďatá holka s šedookým klukem ulicemi Prahy. Kolem půlnoci slavili s ostatními na náměstí příchod nového roku. Bez prskavek, nepřipraveni. A když si tam všichni dávali pusy a přáli si to nejlepší do nového roku, objali se i oni. Ta pusa byla snad o chloupek delší, než se slušelo na neznámé lidi. Lence byla ale příjemná a Michal nevypadal, že by byl proti. Chodili pak podél Vltavy a povídali si. Lence bylo mnohem lépe, než před pár hodinami, když dostala zprávu od Ondry.
A druhý den v poledne už mohla tvrdit, že když nic jiného, tak má alespoň fajn kamaráda.

Odjela k rodičům a za sestrou, jak měla v plánu. Když se vrátila, Michal už na ni čekal.
Nebyla si už tak jistá, že Prahu v budoucnu opustí. Vždyť v ní potkala svou novou, romantickou lásku.

A stačilo tak málo, jen tak si mávnout na taxík.