Je to už pár let, co jsme slavili Vánoce s rodiči pohromadě. Já i sestra máme své rodiny, bratr žije ještě s rodiči, ale aby ne - je o deset let mladší než sestra a o sedm než já. Jen já nežiji ve stejném městě jako rodiče, ale 160 kilometrů od nich. Nestěžuji si, naopak vybrala jsem si a vyhovuje mi to tak.                                          

Ale na Vánoce doma u rodičů a vše kolem nich se zapomenout nedá. Nemůžu tvrdit, že vždy všechny Vánoce probíhaly jako v pohádce, to ne. Ale přesto na to ráda vzpomínám, na tu rodinnou atmosféru, jak jsme se vždy šťastně sešli u vánočně prostřeného stolu – všichni a v klidu. V dnešní době je to vzácnost. No řekněte! A proto si toho považuji. Milovala jsem zimní bruslení na rybníku Vajgar, ale i na zimním stadiónu. Pamatuji si na Vánoce, kdy mne Ježíšek jaksi „vyšplouchl“.

Poprvé jsem si moc moc přála značkové sportovní boty. Hrála jsem házenou a potřebovala jsem kvalitní botky. Bohužel jsem tenkrát nevnímala, že rodiče nemají tolik peněz. Začala jsem rozbalovat dárečky. Věděla jsem, že v té krabici budou mé vysněné botky. Začala jsem rozbalovat dáreček obdélníkového tvaru a šťastně se usmívala - nnnnnnééééé. Boty tam byly, ale ne značkové. Ale děsné – bílé, gumové, od Vietnamců. Na fotce jsem krásně šťastná, ale to byla fotka před tím, než jsem to rozbalila. Pak jsem byla nešťastná, ale nechtěla jsem rodičům ublížit. Nechtěla. A tak jsem jim neřekla, že jsou to šílené boty. Byly fakt hrozné, v noci jsem pod peřinou plakala. Ale boty jsem nenosila.                                                                                

Rodiče se časem dovtípili a koupili mi první mé značkové boty Reeboky - od kolegy z práce. Aspoň tak. Nenosil je - byly mu malé. Opravdu první mé značkové boty jsem si koupila za vydělané peníze na brigádě - Adidasky. Od té doby na ně nedám dopustit.