Čert, anděl a Mikuláš

Když mi bylo třináct let, rozhodly jsme se s kamarádkami, že budeme v naší vsi dělat čerta, anděla a Mikuláše. Sehnaly jsme si krásné masky a převleky. V den, kdy chodí Mikuláš, jsme se sešly u kamarádky a pečlivě se připravily. Poté jsme chodily dům od domu, kde měli malé děti, a ptaly jsme se, zda nechtějí čerta.

Většinou nás přivítali, dali balíček pro dítko a pozvali nás dál. Větší děti se strachem v očích recitovaly, menší se držely rodičů a jen koukaly.
Když jsme přišly do jedné rodiny, kde měli malého tříletého chlapečka, o kterém bylo známo, že hrozně zlobí, byly jsme zvědavé, čím nás překvapí. Rodiče nám dali balíček, a když jsme vešly do místnosti, chlapeček začal zběsile křičet a utíkat po bytě, tatínek ho chytil a přivedl k nám a říkal mu, že čert přišel proto, že pořád zlobí a neposlouchá maminku. Jindy výřečný klučina se držel tatínka a mlčel. Slovo jsme z něj nedostaly, a tak dostal balíček a kývnutím hlavy přislíbil, že už bude hodný.

Chodily jsme po vesnici, kamarádka, která dělala čerta, občas zazvonila velkým kravským zvonem. Užily jsme si také hodně legrace, to víte, holky v pubertě. Jako k poslední rodině jsme přišly  ke kamarádčině příbuzným, ta dělala Mikuláše. Měla krásný kostým, krásnou čepici, vousy i hůl. Když se otevřely dveře, vyšla kamarádčina malá pětiletá neteř. Kamarádka na ni hlubokým hlasem mluvila a holčička zarecitovala básničku, ukázala na Mikuláše a řekla, že to je teta. Kamarádka-Mikuláš se jí to snažila vyvrátit, ale malá holčička si trvala na svém. Všichni jsme se zasmáli a jen zírali, jak takhle malé dítě kamarádku po hlase poznalo.

Když jsme šly domů, byly jsme už unavené. Byl hrozný mráz a chodníky i silnice byly hrozně zledovatělé, musely jsme se navzájem držet, abychom neupadly. Vtom jedna z kamarádek upadla a šíleně křičela, že ji bolí ruka. Říkaly jsme si, že to bude mít naražené nebo něco takového, ale kamarádka byla přesvědčená, že ji má zlomenou. Došly jsme ke kamarádce domů, kde jsme se odstrojily, a když kamarádku ruka bolet nepřestala, její tatínek usoudil, že je nutné jet na pohotovost. A tak jsme se rozloučily a spolu s druhou kamarádkou šly ještě k nám, kde jsme rozpočítávaly a spravedlivě dělily výslužku, kterou jsme dostaly od rodin, kde jsme postrašily, a tím snad alespoň na krátkou chvíli napravily jejich dítka.

Když jsme to rozpočítaly, dělalo to pro každou něco kolem čtyři sta korun, což nás velice těšilo, protože to pro nás bylo opravdu hodně peněz. K tomu byly ještě nějaké sladkosti, které jsme také spravedlivě rozdělily. Když kamarádka odešla, čekal i na mne za oknem mého pokoje balíček od čerta a Mikuláše. Byl to moc krásný den a já ani nemohla usnout, jak jsem na něj vzpomínala.
Na druhý den jsme vyrazily za kamarádkou, která měla zraněnou ruku. Nesly jsme jí také výslužku.

Kamarádka na nás se smutným pohledem zvedla ruku v sádře a řekla, že to má zlomený. Když jsme šly do jejího pokoje a předaly jí výslužku, hned se jí rozsvítily oči a už přemýšlela, co si za ty peníze koupí.
Co jsem si za peníze koupila já, to si už opravdu nepamatuji, ale často na ten den vzpomínám.