Anděl, čert a Mikuláš

Jako malá holka jsem se strašně bála čertů. Nevím, jestli proto, že jsem tolik zlobila, nebo proto, že by si mě mohli odnést do pekla, jak nás vždy strašila babička. Vždy, když jsem zaslechla štěkot psů, věděla jsem, že je nejvyšší čas se někam schovat. Almara, pod gauč či stůl, vždy se něco našlo. Pamatuji si, to jsem byla hodně malá/ to by se dalo prominout/, že jsem se schovala pod stůl a držela všechny židle okolo, aby si mě čerti nenašli a neodnesli, ale málo platné, měli větší sílu.

Vytáhli mě i ze židlí a už mě chtěli strčit do pytle. Ale ouha - co se nestalo. Já měla takový strach, že jsem se z toho počůrala. Rychle jsem se vytrhla a utíkala na záchod, kde jsem se zamkla a nevylezla, dokud čerti neodešli. To byla pro mě tehdy strašná ostuda, ale hodný strejda Mikuláš mně nechal doma na stole alespoň malý  balíček.

Už jako větší dítko školou povinné, asi od 6. třídy už jsme chodili čerty po vesnici provokovat. Ale ne vždy se nám to jako dětem vyplatilo. Pokaždé si na nás někde počkali a pěkně nás vyšupali za to, že na ně hezky nečekáme s rodiči doma.

Moje holky jsou asi po mně, zatím se před čerty schovávají v domě a máme vždy co dělat, abychom je našli. Také se bojí. Na peklo sice nevěří, ale stačí, když zařinčí řetězy a už zdrhají. Celá maminka zamlada.

Ještě nyní, kdykoliv vidím povedenou masku čerta - stále ve mně zamrazí. S holkama pravidelně nacvičujeme básničky a společně je vyhlížíme. Ve škole, když pustí na děti čerty  /většinou také děti/, tak si z toho nic nedělají, mají z nich srandu. Ale když chodí večer po vesnici dospělí čerti - to je mazec. I když kolikrát mají samotní čerti co dělat, aby k nám vůbec dopajdali. Přece jen, než obejdou vesnici. U každého domu se zastaví a malinko ohřejí vnitřně, mají co dělat, aby našli cestu zpět. A víte kam. No přeci do pekla.