První „lyžák“ nestál za nic. Sněhu bylo pomálu a najít obstojný svah se sněhem byl nadlidský výkon. A tak jsme provozovali turistiku, každodenní výšlapy po lesních cestičkách. Po několika kilometrech v nohách jsme vždycky po večerce usnuli jako v pohádce.
Druhý lyžařský výcvik byl něco úplně jiného: horská chata potopená pod tunami sněhu, frézou vyjetá cestička v délce asi 5 kilometrů, kterou autobus ne a ne vyjet. A tak jsme byli nuceni přímý kopec vyjít po svých. Lyže a batohy nám vyvezl sněžný skůtr, a my jsme se loudali po dvojicích, těžce oddychující, do prudkého, nekončícího kopce. I ti nejotrlejší z otrlých, kteří měli na začátku elánu, že by mohli stromy kácet, odpadávali. Co teprve my ostatní, kteří jsme po 2 kilometrech lapali po dechu... Jako poslední se loudali učitelé.
Už ani nevím jak, ale nakonec jsme všichni šťastně kopec vylezli. Někteří s vynaložením posledních sil a po čtyřech. Ještě týž den byla provedena kontrola lyží a rozdělení do skupin.
Kdo uměl brzdit, byl zařazen do skupin 1 a 2, kdo neuměl, 3 a 4.
My, co jsme byli ve skupinách 3 a 4, jsme se rozdělili na: kdo nikdy nestál na lyžích, v tomto případě já, a kdo se umí aspoň udržet.
Já jsem tedy, úspěšně zařazená do skupiny 4, vynesla své půjčené lyže s půjčovny ke svahu stejně jako ostatní. Tam jsme se seznamovali s vázáním, s brzdami, na co jsou hole a jak se používají, jak se vůbec na lyžích udržet, aby nám nohy nešly hned do X, a nebo jak nejít přímo k zemi.
Druhý den jsme byli technicky připraveni na mírný svah. Naši učitelé si usmysleli, že nás naučí pravostranně zatáčet a zabrzdit.
Oj, oj, oj, já jsem stála prkenně, oteplováky celé mokré od věčných pádů, zadnici bolavou, lyže naštěstí stále celé.
„Jako na záchod, přidřepni, jako na záchod“ volal na mě učitel. Cože? Jakže? A tak jsem trénovala podřep na lyžích - sama. Jako tělocvik dobrý, ale na svahu zase jako prkno.
„Zatáčet, přenést váhu, váhu přenést…“ křičeli zase. A tak jsem trénovala přenášení váhy z jedné nohy na druhou - sama.
Nakonec to jakž takž šlo. Předposlední den jsem byla schopna dojet z chaty na svah, aniž jsem spadla, to byl u mě pokrok. Ovšem nebylo to takové to brzdění, jak jste zvyklí vídat v televizi, kdy se za vámi zvednou tuny sněhu. Ne, ne. Hůlky šly první a pak já.
„Proboha, děvče, vždyť se na ně napíchneš!“ volal zase učitel a kroutil hlavou.
Popravdě jsem byla ráda, že už turnus končí. Lyže jsem odložila zpět do půjčovny a od té doby mě na ně ještě nikdo nebyl schopný postavit. A i když má manžel tendenci jet lyžovat na hory - ono se mu to mluví, když lyžovat umí, já se vždycky nějak vymluvím.
Zatím.
Zatím jsem na něho sama. Ale za pár let, až budou chtít jet i děti, budu muset na lyže kývnout. A už teď vymýšlím, jak to co nejšikovněji obejít.
Diesonne - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz