Zamaskovaný dárek

Vánoce miluji od útlého dětství a od té doby, kdy mi rodiče prozradili (bylo to v první třídě základní školy), že dárečky nenosí Ježíšek, ale že si je  dáváme navzájem proto, že se máme rádi a chceme své blízké potěšit, ale hlavně i překvapit, je miluji ještě víc.

Zbožňuji překvapení a nikdy jsem "nešmejdila" po
skříních, hledajíc ukryté dárečky, protože by mě potom pod stromečkem už tak netěšily. Jednoduše  jsem se těšila a dodnes těším na to vzrušení a očekávání CO TAM BUDE?

Jednou, bylo to už dávno, mi manžel chtěl koupit pod stromeček velmi pěkný svetřík, ale nebyl si jistý velikostí. Vzal mě tedy do obchodu, požádal paní prodavačku, mimochodem naši dobrou známou, aby mi svetřík dala vyzkoušet. A ještě mi i prozradil, že mi ho donese Ježíšek, jen si chtěl být jistý, že mi bude sedět. CHLAP!!! Jednoduché řešení - vzít potajmu z domu jiný svetr a porovnat je ho vůbec nenapadlo. No co vám budu povídat!

Zklamání, že pod stromečkem bude dárek, o kterém vím už dávno a nebudu mít překvápko, mi vhánělo do očí slzy, čehož si můj všímavý manžel všiml. Koneckonců, vždyť jsem se s tím vůbec netajila.

A jak že to dopadlo? Dostala jsem víc dárků a jak jsem balíčky otvírala,  v každém byla nějaká drobnost;  překvapení. Když přišla řada na poslední balíček, tak jsem oznámila: "Tak tu je ten pulovřík".

Manžel mlčel, jen se jaksi podezřívavě usmíval. No musím říct, že jsem neměla pravdu. V balíčku sice byl pulovr, ale úplně jiný než ten, který jsem si zkoušela a já  byla rázem zklamaná, že ho manžel v obchodě vyměnil. Ne že by tento nebyl pěkný, ale ten původní byl
nádherný. Tak jsem doplatila na moji tvrdohlavost dostávat jen samá překvapení. Ale už koncem ledna mě čekalo další překvapení - manžel mi k výročí svatby daroval mimo květin i ten "vyměněný" svetřík a já jsem ho nosila dlouhá léta a velmi ráda.

Ale to jsem odbočila, chtěla jsem psát ještě o něčem jiném.

Kromě toho, že miluji tajemství, velmi ráda také dárečky  balím a zdobím. Vždy se snažím o něco nového, netradičního. Jsem schopná dárek o rozměrech 5x5 cm vložit do deseti krabiček a krabic, každou z nich důkladně zabalit do jiného druhu papíru, převázat a ozdobit tak, aby si obdarovaný myslel, že už TO bude. Pod stromečkem potom máme hory balicího papíru a kilometry stuh,
korálků, desítky jmenovek a podobně.

Před třemi roky jsem "ukecala" manžela, že mu koupím koženou bundu.
Není velkým příznivcem koženého oblečení,  nakonec souhlasil,
ale jen pod podmínkou, že mu ji dám pod stromeček. No co jsem měla
dělat! Samozřejmě, že jsem mu koupila ještě knihu - bez té u nás
Vánoce nemohou být, dražší kosmetiku, jaká se obyčejně kupuje a
ještě nějaké drobnosti, ale stále jsem přemýšlela nad tím, čím ho doopravdy
překvapím. Po několika "bezesných" nocích jsem na to přišla. Můj
šikovný manžel se jednou v létě rozhodl, že si vypere polštář, protože
byl předtím nemocný a polštář celý  propotil. Přece v tom nemůže být žádná
věda - návod na použití hlásil, že " je možné prát v automatické pračce". No a protože to chtěl stihnout, když jsem byla na návštěvě u sestry bydlící od nás 250 km, nastavil na pračce ždímání na plné obrátky. Z polštáře vznikla úplně samozřejmě jedna tvrdá koule a já jsem se ji (jelikož mu nezbývalo nic jiného, než se přiznat) po návratu domů snažila dostat do použitelného stavu. Trochu se mi to snad podařilo a manžel tvrdil, že se mu spí dobře, ale viditelně
to nebyla pravda a jen mužská ješitnost mu nedovolovala přiznat pravdu.

No a protože manžela i po více jak třiceti letech manželství miluji, napsala jsem Ježíškovi, aby mu donesl nový polštář. Koupit polštář je jednoduché, ale zabalit ho tak, aby na první pohled nebylo jasné, co v balíku je, je už těžší. A tak nastaly další "bezesné" noci. Nakonec jsem řešení našla. Milý polštář jsem oblékla do bílého povlaku, asi v jedné čtvrtině jsem ho převázala modrou mašličkou, čímž vznikla jakási hlava, na tu jsem našila černé knoflíky jako oči, podlouhlý dřevěný knoflík jako ústa, nos jsem vyrobila z červeného papíru, na hlavu jsem mu posadila moji čepici a sněhulák byl hotový. Nakonec jsem sněhulákovi "oblékla" společně koupenou koženou bundu a posadila jsem ho na stoličku ke stromečku. Manžel byl spokojený s kosmetikou a ostatními
dárky, líbila se mu i kniha, "óóóókal" nad bundou, tváříc se, že ji vidí poprvé  v životě a smál se tomu, jak jsem mu ji vtipně naaranžovala. Večer proběhl v pokoji a míru, podívali jsme se v televizi na  pohádky a po nich jsme šli spát.

Na první svátek vánoční přišel syn s rodinou k obědu a po odevzdání dárků jsme jim ukazovali, co donesl Ježíšek nám. Synovi se bunda líbila, tak mu manžel řekl, aby si ji vyzkoušel a až teprve teď MU SVITLO, že ten sněhulák nebyl jen "držák" na bundu, ale dárek, ze kterého měl  nakonec největší radost. Velmi jsme se tomu nasmáli a manžel dodnes vzpomíná, jak mu Ježíšek donesl do obýváku sněhuláka v kožené bundě.

No řekněte, nevyplatí se obětovat pár "bezesných" nocí a
porozmýšlet o vtipném dárku, který udělá radost i po letech?