Věčný zapomnětlivec

Když jsem s přítelem začala chodit, jeho věčné zapomínání mne docela bavilo a přišlo mi legrační – od doktora chodil bez receptu (zato s plastovými návleky na nohou), z obchodu mi místo pečiva (o které jsem ho žádala) nosil klobásky a pravidelně zapomínal vystupovat na správné zastávce a jel téměř na konečnou. Poté, co jsme se k sobě sestěhovali, mi to už ale tak roztomilé nepřišlo.

Přece jen společné bydlení potřebuje trochu organizace apod., čehož se nám pravidelně díky přítelově zapomnětlivosti nedostávalo.
Když nastal náš první společný Štědrý den a přítel od rána nervózně běhal po bytě a přehrabával veškeré skříně, tušila jsem, že se něco děje. Přesto mi to vyrazilo dech. Přítel si nemohl vzpomenout, kam dal vánoční dárek pro mě. Když nad tím přemýšlel, dokonce si ani nevzpomínal, zda ho určitě koupil nebo ho jen chtěl koupit. To pro mě byla poslední kapka.

Další den jsem celá nešťastná a zklamaná z prvních společných Vánoc běžela za kamarádkou studující psychologii s žádostí o radu. „No jo, co bys chtěla?“ odbyla mne. „Holt sis našla vědce, tak se s tím smiř.“ Poté, co jsem na ni nechápavě koukala, mi vysvětlila, že lidé pracující ve vědecké oblasti mají často nějaké podobné „nedostatky“ jako je zapomnětlivost zcela běžných věcí (i když si např. perfektně pamatují různé vědecké poznatky, kvanta čísel apod.), neschopnost komunikace apod. Prostě je to s nimi v osobním životě malinko těžší (někdo by možná namítl, že jsou v životě nepoužitelní:). Přítel, pracující jako matematický analytik, je tedy postižen právě takovou zapomnětlivostí...

Po tomto vysvětlení a přítelových omluvách jsem mu štědrovečerní prohřešek odpustila a do našeho života zařadila spousty lepicích papírků s upomínkami... a funguje to – přítel si občas nějakého lepíka přečte a paměť se mu osvěží:)

A co s jeho děsnou zapomnětlivostí do budoucna? Bude mi stačit, když nikdy nezapomene, že mě miluje:)