Vánoční vzpomínka na dědu

Konečně se dostávám k tomu, abych pokračovala ve svých vzpomínkách na dědu. A protože se blíží Vánoce, přidám jednu vánočně laděnou historku. Byl už prosinec. Má babička gruntovala, pekla a smýčila. S dědou se těšila na Vánoce, které bývaly u babičky a dědy opravdu kouzelné. Mí prarodiče mívali vždy stromeček ozdobený slaměnými ozdobami a jablíčky.

Všude v domku voněla purpura a voňaví františci, z rádia hrály koledy a vše vonělo cukrovím. Tím cukrovím, které babička pravidelně pekla dvakrát, protože než přišel Štědrý den, mlsný děda všechno cukroví snědl. Ale babička se nezlobila. Byla ráda, že dědovi její cukroví chutná. Vždyť ho pekla hlavně pro něj! Babička dávala dědovi pod stromeček mezi dárky vždy také teplé papuče. V domku bylo chladno a papuče se vždy hodily. Vlastně papuči. Ona mu dala jednu na Štědrý den, na druhou si musel počkat do svých jmenin. Protože se jmenoval Josef, čekal až do 19. března. Bylo to takové každoroční žertování.

Tak právě tehdy přišel můj děda domů, ušpiněný, ale šťastný. V ruce nesl něco umouněného, usmíval se a řekl babičce: „Hele, babičko, to jsem našel v kůlně.“ A rozevřel ruku. Na umolousané ruce ležela asi deset centimetrů velká ručně dělaná podkovička. Byla tak špinavá, že nešlo rozeznat, z jakého je materiálu. „Co to má být?“, ptala se štítivě babička.
„No, podkovička. Tu jsem si jednou udělal jako kluk, když jsme s rodiči jeli na návštěvu ke kováři,“ řekl hrdě děda.
„Tak ji vyhoď,“ řekla praktická babička. O tom ale děda nechtěl ani slyšet.
„Tu si dáme letos na stromeček. Přinese nám štěstí,“ pronesl děda a usmíval se od ucha k uchu jako měsíček.
„Neexistuje!“ pronesla babička.
Ale děda poctivě podkůvku cídil, čistil a leštil, až byla jako nová a krásně se leskla. Přesto babička odmítala podkovičku dát na stromeček.
Děda s babičkou zdobili stromeček s předstihem. Byli už starší a báli se, aby vše stihli. A tak pár dní před Štědrým dnem již stromeček stál. Děda k němu přišel a nahoru, pod samou špičku stromku, pověsil svou podkůvku na rudou mašli. Když to babička viděla, vůbec se jí to nelíbilo. Tajně podkovičku vzala a schovala ji do šití. Byla si jistá, že tam děda nebude hledat, ani šití používat.

Na Štědrý večer se babička s dědou slavnostně oblékli, povečeřeli kapra se salátem a rybí polévku a za zvuku koled vstoupili do pokoje se stromečkem. Už ve dveřích se o babičku pokoušely mrákoty. To, když viděla zářící stromeček, na jehož vršku zářila naleštěná, neuměle vykovaná podkovička mého dědy. Ale Vánoce jsou Vánoce, a tak to nekomentovala. Děda si mimo ostatní dárky rozbalil i svou jednu papuči, obdivně dělal „jů“, babička si rozbalila zase své balíčky, oba se chytli za ruce a dívali se na slavnostní program v televizi.

Až po Vánocích se babička zeptala dědy, jak podkovičku vůbec našel. „Utrhl se mi, babičko, knoflík, a abych tě nezatěžoval, když jsi měla tolik uklízení, pečení a vůbec práce, šel jsem si ho přišít. No a v šití jsem objevil svou podkovičku,“ řekl děda a tiskl svůj výrobek hrdě v ruce.

Ta podkovička jim asi štěstí přinesla, protože žili šťastně až do chvíle, kdy babička zemřela. Nějaký rok na to zemřel i děda. Dodnes na jeho krásné žerty vzpomínáme. A jistě tam v nebi laškuje s babičkou dál… Podkovička zaujala místo v naší rodině. Máme ji mezi fotkami. Je to pro nás krásný vzpomínkový předmět. Na stromeček ji sice nevěšíme, já si ale na tu podkovičku vždy o Vánocích vzpomenu. Tak, jako na svou babičku a na dědu.