Vánoční dárečky

Vánoce se kvapem blíží a řada z nás vybírá vánoční dárky. Já je sice kupuji po celý rok, mě se to netýká, ale také to nemám jednoduché. Když vidím něco, o čem vím, že by se mým blízkým líbilo, koupím to, schovám a na Vánoce jako když najdu. Ale co pořád kupovat? Mamce a taťkovi jsem tradičně kupovala balík vitamínů. Krásně jsem je zabalila a rodiče z nich měli radost i užitek.

Ale od doby, co mamka vážně onemocněla a paní doktorka jí zakázala užívat jakékoli doplňky stravy, byť by to byl jen samotný celaskon, je kupuji už jen taťkovi. A co mamce? Oblečení má, jak sama říká, na několik životů, nekouří, nepije a s věkem už ani nečte, protože má zelený zákal a špatně vidí. Kupuje jen základní potraviny. Pro ni by bylo nejlepší předplatit jí chleba na celý rok. Ale fakt. S věkem už tolik nemlsá, řadu věcí nesmí a i v domácnosti má spoustu věcí, které nepoužívá. Povlečení, osušky, ručníky? Spousta. Záclony, závěsy, ubrusy? Ještě víc. Mamka navíc neplave, do lázní, na které měla nárok, odmítla jet, že se jí nikam nechce, solnou jeskyni odmítá, že je jí v ní zima. Základní elektroniku má a další vymoženosti jí nesmí přes práh. Ona a počítač? Kdepak. Televizi má novou. A tak co dát takovému člověku?

Někdy si ale říkám, že je víc obejmout a být spolu. Alespoň pro mou mamku. Jen toho času kdyby bylo víc. Taťkovi koupím vždy něco. Na rozdíl od mamky si potrpí i na kosmetiku. Mamka má několik tašek parfémů, sprchových gelů, šamponů a tělových mlék, jak je od nás rok co rok dostávala k narozeninám a pod stromeček.

Pro letošek jsem to nakonec vyřešila DVD přehrávačem, i když vím, že i nad tím bude lamentovat. Když jí ale k tomu dám DVD s vnoučkem, jak byl malý, určitě zjihne. Další roky nevím.

Možná by bylo hezčí se přímo zeptat toho, koho chceme obdarovat, co by si přál. Ale má mamka by si nepřála nic. Pro druhé to může být jistě řešením. Není to sice to kýžené překvapení, člověk ale také není zklamán. V dnešní době, kdy lidé mají hluboko do kapsy, se tak nehromadí „putovní dárky“. Tak říkám dárkům, které vlastně nikdo nechce. Že takové dárky neznáte? To je například kýčovitá vázička, kterou se stydíte vystavit před hosty. A tak ji podarujete někomu jinému. Ale proč on by si tuto vázičku měl vystavovat ve svém obýváku? A tak ji daruje dál a z vázičky se stává putovní dárek.

Doma jsme to nakonec vyřešili následovně: Rodiče mi vždy darují peníze, a to jak pro mě, tak i pro mého syna. A já jim jsem za to vděčná. Taťka s železnou pravidelností peníze balí do bonboniéry. Dává si záležet, aby vše zalepil tak, jako by bonboniéru kupoval rovnou s papírovou bankovkou. Koupím, co potřebuji, synovi penízky nebo jejich část uložím. Jsou to jeho peníze, jistě je jednou využije. To, co potřebuje nyní, mu koupím sama. A zbyde i na malá překvapení. To by jinak nebyly Vánoce.