Vánoce v chlívku

Tenhle příběh, který vám chci dnes vyprávět, se udál už před dávným časem a je spojen s Vánoci, s nejkrásnějším rodinným svátkem.
Znám ho bohužel jen z vyprávění, protože jsem v době, kdy se udál, ještě nebyla na světě. Hlavními aktéry a hrdiny tohoto vyprávění jsou moji tehdy dva malí bráškové, Vánoce, Ježíšek a prasátko ve chlévě...

Jako všechny děti, i moji bráškové se už nemohli dočkat, až konečně přijdou Vánoce, dárečky, ozdobený stromeček a vše, co k tomuto svátku patří. Naše rodina žila tehdy v jedné malé vesnici v pohraničí, kam se před nedávnou dobou přistěhovala.

Rodiče měli spoustu práce, chovali tehdy kozu, prase, krávu, králíky, slepice, zkrátka měli takové malé hospodářství. Kluci byli rošťáci už od malička, stále vymýšleli nějaké lotroviny a v tom vánočním čase, kdy byl největší shon, zlobili asi víc než kdy jindy. A tehdy už mým rodičům došla asi trpělivost a kluci vyslechli za své neustálé zlobení ve Štědrý den krutý ortel: "Protože jste tolik dnes zlobili, nebudou u nás letos žádné Vánoce!"

Umíte si představit, co to muselo udělat s tou dětskou a těšící se dušičkou mých malých brášků? Já tak trochu ano, a proto mě ani moc nepřekvapilo, co tenhle nešťastný výrok z úst mých rodičů rozpoutal...

Bráškové, ačkoli opravdu ještě malé děti, nezapřeli v sobě "chlapskou hrdost" a jen tiše stáli, oněmělí úžasem. Věřili na Ježíška, a taky věděli, že hodně zlobili. Ale že by až tak moc, že Ježíšek nepřijde? A také ještě tehdy věřili úpně všemu, co rodiče řekli. Ne, nerozbrečeli se, ani neprosili rodiče o odpuštění, zato se vypořádali s touhle přetěžkou situací po chlapsku - a po svém.

Vytratili se z domu, a nastalá situace je stmelila ještě víc, než kdykoli předtím. Svorně si slíbili, že když tedy nebudou doma žádné Vánoce, udělají si svoje vlastní! A protože to byli Páni kluci, na nic nečekali a dali se společně do díla.
Plaňkou od polorozpadlého plotu v zahradě vyhnali prase z chlívka, oškubali zelené větvičky malého smrčku, který se krčil u plotu, a udělali si v chlívku "svoje vlastní Vánoce!"

Nevím, jestli někdo z obyvatelů té vesnice se tehdy v ten Štědrý den postil, aby už konečně spatřil zlaté prasátko. Ať už se postila půlka vesnice, nebo ne, jisté je jedno. Zkoprnělým vesničanům se tehdy naskytl nevídaný obrázek... pobíhající vyděšené a hladové prase po návsi, za ním moji rozlícení rodičové a ve dveřích chlívka stáli moji dva udatní bráškové, s ušmudlanými tvářičkami, hladoví a vymrzlí, ale nesmírně šťastní! Vždyť měli svoje Vánoce! Navzdory všemu a všem...

Možná také často děláte to, co já. Oblažujete své příbuzenstvo zvědavými dotazy na své dětství, na to, jaké to tehdy bylo... Sedali jste jako děti babičce, dědovi, strýčkům či tetám na klín, chytli jste je kolem krku a prosili:

Povídej, jaké to bylo, když jsem byl(a) ještě malý(á)!

Mně už zbyl jen bráška, a přestože už jsem fakt "velká holka", jakmile mám příležitost, hned ji využiju. Bráškovi koupím jeho oblíbenou značku červeného, nebo uvařím něco dobrého, potom vytasím ze svého arzenálu legálně držených ženských zbraní svou nejmocnější - nejprosebnější a nejpodmanivější tón hlasu - kterému doposud žádný muž neodolal, a řeknu: " Povídej, jak to bylo, když jsme byli ještě malí..."

A tak úplně zcela nedávno, o nynějších Vánocích, jsem vyslechla i tento příběh...

Kacice - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete