Všichni přece víme, že Vánoce jsou v podstatě už jen materiální svátek a Štědrý den se už dávno stal dnem komerčním. Jako byste to neznali, v listopadu již nelze zapnout televizi, aniž by v ní nebyly reklamy, které mají za úkol okouzlit vaše děti či mladší sourozence, kteří si hračku z reklamy okamžitě připíší na seznam Ježíškovi. Stejné je to i s reklamními letáky a spamy na e-mailech. Většina lidí proto Vánoce nenávidí. Jiní je milují, ale jen díky tomu, že mohou strávit svůj volný čas nakupováním. No, a děti odpočítávají, za jak dlouho dostanou kvantum dárků, o kterých po Novém roce stejně nebudou vůbec vědět. Je mi úzko z toho, že Vánoce už nejsou to, co bývaly – svátky pohody a klidu, kdy jsou všichni spolu a obdarují se jen skromným dárkem pro radost.
Jednoho prosincového večera jsem byla v mém pokoji, seděla na parapetu a z okna jsem pozorovala sněhové vločky, padající z oblohy na zem, kde se povětšině rozpustily. Probouzely ve mně zvláštní pocity. Vzpomněla jsem si na jeden americký seriál, kde muž, asi 30letý, řešil problém, jak prožít správně svátky klidu a míru. Nakonec ale stejně klesl na mysli a propadl vánočním depresím. Rozhodla jsem se, že já si tyhle Vánoce prožiji po svém - ne úplně v tradičním stylu, ale po svém, abych z nich měla radost, ne však sama! A jak to nakonec dopadlo?!
Dárky jsem nepopsala, za účelem prodloužit ten krásný okamžik, kdy se sejde rodina pohromadě a klekne si vánočnímu stromku. Výzdobu jsem vzala do vlastních rukou. Místo unylých modro-stříbrných stužek a umělých větviček, značně opotřebovaných, jsem nakoupila větvičky nové, stužky a celkovou výzdobu jsem soustředila na červenou a zlatou barvu.
Vyrobila jsem spolu s mladším bratrem jakési vitráže z papíru na pečení, ale svůj účel splňovaly, a to i přesto, že byly domácí výroby. Papírové vločky, které jsem dostala od dětí ve školce, když jsem šla navštívit svoji bývalou paní učitelku, jsem vylepila na okna ve druhém patře. S kamarádem jsme na dům připevnili svítící nápis „Veselé Vánoce všem“, na zahradě před domem postavila kamarádka velikého sněhuláka a dala mu červeno-bílou vánoční čepici a šálu. Udělalo se ještě pár uprav a bylo hotovo. Vypadalo to kouzelně. Někdo by řekl, že je to jako v Americe, ale já s tím byla spokojená, protože všechna výzdoba na domě byla dělána s láskou a zažila jsem se svými přáteli chvilky, na které nezapomenu.
Na Štědrý den jsem vyhnala rodinu na procházku zasněženou krajinou, okolo našeho domu jsem přivázala stužky, rozsvítila vánoční nápis, doma zapálila několik svíček s vůní skořice a jablek a dala pod stromeček dárky.
Rodina se vrátila zcela okouzlena, a ani se nedivím, byla to opravdu perfektní práce. Vůbec jsem se nedivila, že náš domek dali na titulní stránku obecních novin. Vše jsem dělala s láskou a všichni jsme si Vánoce užili – pořádně a hezky!
No, a když se rozbalily dárky a už jsme se pomalu začínali ukládat ke spánku, oblékla jsem se a vyšla ven. Na sobě jsem měla červený obleček, čepici s bambulkou… zkrátka převlek z půjčovny. Vydala jsem se směrem ke kostelu, kde se pořádala půlnoční mše. Děti si na mě ukazovaly, chodily ke mně a fotily se se mnou.
A když mi pak do schránky chodily obálky s fotkami, kde jsem já, v obklopení malých dětí, které se nevinně zubí a vypadají tak šťastně, stékaly mi po tváři slzy. Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako tehdy o Vánocích, kdy jsem se netěšila jen z věcí, které mi byly darovány, ale i z pocitu, že jsem rozveselila nejednu lidskou duši!
Mosnic - čtenář
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz