Nebudu se nijak opakovat, smysluplně psát o tom, jak můj manžel skončil na JIP v době, kdy jiní tatínkové posedávají u televize, nebo si jinak, dle libosti užívají vánočních svátků. To opravdu ani nechci.
Každodenní návštěva v nemocnici, počínaje Štědrým dnem, byla samozřejmá. Buď sama se synem, nebo s mými rodiči, či se sestrou, prostě každý den... Štědrý den jsme měli jednoznačně "odložený", - až bude manžel - tatínek doma. Takže bez vyjímky i na Silvestra jsme jej jeli do nemocnice navštívit, jak bylo také v plánu. Jenže, když prostě něco

Cestou do nemocnice, na Silvestra, jsme se stavěli v jednom menším nákupním centru, kde je prodejna - něco jako zverimex. Synovi jsem koupila morčátko. Štastný jej ukazoval v nemocnici tátovi,- že jen maličko pootevřel krabici.
Z nemocnice cesta byla ovšem zcela jiná. Zůstali jsme se synem, držícím krabici s morčátkem na nějaké konečné autobusu, a to ještě v osm hodin večer. Vůbec nevím dodnes, jak nás tam mohl autobus vysadit, s tím, že jsme na konečné. Neustálé reorganizace městských spojů..., nic jiného. Domů jsme dorazili skoro v deset večer, sice nebyl nějak velký mráz, ale stačilo to...
Když k tomuto článku přidám ještě to, že jsem se 26. 12. probudila s nějakou virózou, - byl to jediný den, kdy jsme manžela v nemocnici za těch deset dnů nenavštívili, a já šla druhý den do práce...
Autor:Vikitorie