Robot pro maminku

Elvis Presley - král rock 'n' rollu, muž, o kterém snily miliony žen a také můj denní chléb v dětství. Ano, i má maminka je jednou z oněch žen a neexistoval například sobotní úklid bez doprovodu pecek jako třeba Jailhouse rock, Hound dog nebo Don't be cruel řvoucích z gramofonu. A oblibu v Elvisových písních, jakož i v něm samotném, neztratila dodnes.

Není proto divu, že mě loni při brouzdání městem za účelem nákupu vánočních dárků k sobě doslova připoutala výloha obchůdku se sklem a keramikou. Mezi duhově zbarvenými broušenými skleničkami na vysoké stopce a čajovou sadou z růžového porcelánu zdobenou zlatými kvítky byl on! Seděl na stoličce, kytaru ledabyle položenou na koleni a na tváři nezaměnitelný úsměv. Elvis! Hlavou se mi začalo honit stádo splašených myšlenek. Přece jen, pětadvaceticentimetrová socha nebyla z nejlevnějších a dát tolik peněz za kýč, který bude prakticky pouze chytat prach, mé racionální já příliš nelákalo. Ale na druhou stranu představa maminčiny upřímné radosti, že po tolika letech nebude mít “jen“ jeho písně, ale i Krále samotného, ve mně nakonec převážila a porcelánovou sošku jsem koupila.

Nevydržela jsem a svěřila se se svým úlovkem sestře, kterou to okamžitě nadchlo jako mě, a dokonce přišla s nápadem, jak z toho vytěžit co možná nejvíc. Rozhodly jsme se, že maminku trochu poškádlíme a sochu zabalíme v krabici od robota, kterého dostal sestřin syn k narozeninám. Těšily jsme se na zmatený výraz, jenž by říkal – proč zrovna já dostala hračku; a po otevření krabice možná i na slzičku dojetí. Dočkaly jsme se však něčeho poněkud jiného.

Boží hod trávíme již tradičně u rodičů a ten loňský neprobíhal zrovna ve vánoční pokojné náladě, naopak, zavládl v něm chaos a neklid. Děti sester byly rozmrzelé a plačtivé a tak se je babička rozhodla rozveselit rozbalováním dárků u nás nezvykle již před svátečním obědem. V té změti roztrhaného balicího papíru a lesknoucích se stužek jsme si ani nevšimly, kdy zmizel dárek pro maminku, na jehož rozbalení jsme se tolik těšily.

Nicméně před ní tento dar neležel, zato mnoho ostatních již rozbalených ano. Nedalo nám a zeptaly jsme se, jestli je to vše, co jí vnučka, která již uměla číst a tak se hrdě jala rozdělovat dárky, přinesla. A ona nám s úsměvem odvětila, že dostala ještě dárek s evidentně špatnou kartičkou, protože robota určitě přinesl Ježíšek jedinému klukovi mezi jejími vnoučátky. Krve by se v nás nedořezalo. Okamžitě jsme pohledem pátraly po sestřině synovi, který už si v koutku tiše jako pěna hrál s novým hasičským autem a Elvisem na záchrannou akci.

Sestra mu po delším přemlouvání porcelánový poklad přece jen odejmula a k naší obrovské úlevě jsme jej nepoškozený mohly konečně předat mamince. A oné slzičky dojetí jsme se po prvotním šoku přece jen dočkaly.