Prozrazený dárek

Když mi bylo patnáct let, strašně jsem si k Vánocům přála hifi věž. Přála jsem si ji delší dobu, ale nebyla to zrovna levná záležitost a tak jsem ji nikdy nedostala. Když mi bylo patnáct let, přála jsem si ji víc než kdy jindy. Byla jsem v tom období, kdy rádio hrálo celý den a nedovedla jsem si život bez hudby představit, což mě nepřešlo dodnes, ale jistě si dovedete představit, jak moc to pro mě tenkrát bylo důležité.

Spousta mých kamarádek alespoň menší věž měla a já měla jen hloupé starší rádio, za které jsem se styděla. Ale chápala jsem rodiče, že mi ji prostě koupit nemůžou.

Bylo před Vánoci a já se jako každý rok moc těšila. Na to, že budeme všichni spolu, že koupím rodině nějaký malý dáreček, na kapra a vynikající maminčin bramborový salát. Jako záložní dárek, který jsem si přála hned po věži, byly moderní náramkové hodinky. Rodiče jezdili často na nákupy a občas i sám táta nebo mamka koupili někde dárek, který doma hned pečlivě ukryli.
Jednou jsem tak seděla v pokojíku a něco si psala a táta přišel, jestli nemám na půjčení jedno cédéčko.

Bez řečí jsem mu cédéčko podala a vůbec jsem nechápala, na co ho může chtít, ale nijak jsem to neřešila. Až večer jsem tak přemýšlela a říkala jsem si, proč táta chtěl cédéčko a napadlo mě, že určitě dostanu věž a už ji koupil a chtěl to prostě zkusit. Ale přeci mu muselo být jasné, že mě to napadne. Byla jsem přesvědčená, že dostanu věž, ale zatím jsem se moc netěšila.

Chvílemi jsem měla nutkání jít se podívat k rodičům do ložnice, když nebyli doma, ale nechtěla jsem si pokazit překvapení. Jednou večer se mě mamka zeptala, jaké hodinky jsem to vlastně chtěla a v tu chvíli mi bylo jasné, že věž nedostanu. Byla jsem zklamaná, ale těšila jsem se na hodinky. Krásný předvánoční čas utekl jako voda a byl tu Štědrý den. Celé odpoledne jsme se s bráchou dívali na televizi a k večeru nás rodiče zavolali k večeři.
Kapr se salátem neměl chybu jako každý rok. Pak se rodiče odebrali do obývacího pokoje a na stromeček zavěsili prskavky. Mamka začala volat, že Ježíšek už u nás byl.

S bráchou jsme šli do obýváku a mě na první pohled zarazil velký dárek pod stromečkem, na kterém bylo napsáno mé jméno. Okolo byla spousta dalších menších, ale já se vrhla na ten největší. Když jsem ho rozbalovala, ani jsem nevěřila, že by to mohla věž být. Po rozbalení jsem zajásala štěstím, skutečně jsem dostala onu vysněnou věž. Dostala jsem i hodinky, krásnou podprsenku, kosmetiku a ještě nějaké drobnosti. Byl to krásný Štědrý večer a hned večer jsem věž vyzkoušela. Písničky jsem poslouchala snad do dvou hodin do rána.

Později mi maminka svěřila, že celý rok s tátou více šetřili, aby nám dopřáli více dárků. Před nedávnem jsem mamce říkala, jak taťka přišel, jestli nemám cédéčko a já hned pojala podezření, že dostanu věž, smála se a říkala, že to je celý táta, že si to snad ani neuvědomil, že mě to napadne. Já na tyhle Štědré večery s rodiči nikdy nezapomenu. Sama mám teď svou rodinu a vím, jak krásné je, když mají děti radost a u stromečku jim září očička štěstím.