Už když jsem poprvé jako malá slyšela v televizi písničku Vánoce, Vánoce přicházejí..., udivilo mě, kolik nehod a nečekaných událostí je možno zažít v jedné rodině v jeden jediný večer, jak se trefně popisuje v téhle známé písničce. A  není to večer jen tak obyčejný, jak všichni víme, je to Štědrý večer.

V době mého dětství nebyly v době Vánoc žádné reklamy, koledy nehrály v obchodech, tam nám (tedy mně ne, ale těm dospělým) hrály na nervy možná jen prodavačky, které donekonečna odbývaly potencionální zákazníky slovy: Ptejte se zítra, případně - Bylo, ale už není, čekáme zboží! - a tak podobně. Ti dříve narození si jistě vzpomenou na poloprázdné obchody a na to, jaké štěstí bylo, když se sehnal vůbec nějaký dárek pod stromeček.

Přestože na své dětství nemám příliš šťastné vzpomínky, je pravda, že čas skutečně hojí všechny rány, a tak když dnes bilancuji a vzpomínám, jaké byly Vánoce u nás doma, když jsem byla malá, nemohu zapomenout na ty, kdy jsem pod vánočním stromečkem našla vskutku opravdové překvapení a kdy mi Ježíšek konečně přání vyplnil...

Postarali se o to moji dva starší bráškové. Bráškové mě totiž měli na starost, protože rodiče vstávali velmi brzo ráno do práce, museli mě vodit ráno do školky a odpoledne zase ze školky domů. Samozřejmě že z toho neměli vůbec žádnou radost, ale co zmohli? Ve službách se střídali, a protože si se mnou po příchodu domů odmítali hrát (pochopte, kdo by si taky hrál, být klukem, s takovým mrnětem a ještě k tomu s holkou!), chodila jsem za nimi vytrvale jako pejsek, žebronila, prosila, ale nebylo mi to nic platné, vždycky mě nějak ošulili a já zůstala nakonec sama. Líbit jsem si to ale nenechala, a tak když jednou při hře "na schovku" se mi schovali tak, že utekli a přišli domů až večer, tak jsem jim, podle jejich pozdějšího vyprávění, všechna tahle příkoří na mně spáchaná,  vracela. Například tak, že když ráno spěchali do školy, a předtím mě ještě museli odvést do školky, naschvál jsem se pomalu oblékala, potom se mi chtělo dvakrát za sebou čůrat, pak jsem si "jako" zvrkla nohu a kulhala a šla co nejpomaleji...
 A odpoledne, když kluci spěchali, abychom už byli doma a oni mohli lítat venku (samozřejmě beze mě!), zastavovala jsem se na každém rohu - tu sebrala šneka nebo nějaký krásný kamínek, pak mě bolelo bříško a nohy, takže mě museli vzít na záda, nebo aspoň slíbit, že když přestanu brečet, budou si se mnou hrát... A taky moc dobře věděli, jaká jsem "kočičí máma". Odmalička jsem domů nosila koťata a kočky z blízkého okolí v naději, že si je budu moci ponechat. Nestalo se tak, rodiče mi to nechtěli dovolit, a tak kluci moc dobře věděli, po čem toužím ze všeho nejvíc...

Přišel Štědrý den a už od rána jsem se chodila pořád dívat pod stromeček, jestli tam už Ježíšek nenaděloval dárky. Čekání bylo nekonečné, a až když na nebi vyšla první hvězda a rodiče nás svolali ke stolu, třásla jsem se nedočkavostí, jestli mi tentokrát Ježíšek moje přání splní... Konečně jsme dojedli večeři a přišel ten toužebný okamžik. Největší krabice, na které byla cedulka s mým jménem, byla trochu potrhaná a ne příliš pečlivě zabalená, ale jako dítě jsem tomu nevěnovala příliš pozornost. Zato rodiče měli podivně ztuhlý výraz v obličeji, když zjistili, že pod stromečkem přibyla narychlo mezi skromným počtem dárků zrovna tahle krabice... Ale zastavit mě už nemohli, krabici jsem nedočkavě otevřela... a pak nastalo doslova dopuštění... Z krabice na mě vyskočila živá prskající vystresovaná a vyděšená kočka!

 Zamířila si to rovnou směrem, kde zřejmě tušila únikový východ - bohužel pobyt v tak malém a stísněném prostoru jí zjevně neudělal dobře, takže poněkud ztrácela orientaci a přistála mohutným skokem na stole v míse bramborového salátu, shodila parádní porcelánový servis po babičce, načež vyděšená jekotem naší mamky - ježišmarjá! - oběhla třikrát kosmickou rychlostí pokoj dokola a pak už jsme ji zahlédli, jak zběsile šplhá a trhá drápky ručně háčkovanou záclonu, kterou strhla i s konzolí, aby nakonec ukončila  svůj zběsilý útěk znovu pod vánočním stromečkem, který ten nápor nevydržel a zřítil se k zemi... Nepřejte si slyšet, co následovalo, ale jak mi později oba bráškové vyprávěli, byly to opravdu  nezapomenutelné a "vypráskané" Vánoce. A kočičku jsem si nakonec přece jen směla kupodivu ponechat, snad to bylo tím, že byl Štědrý večer, a možná i tím, že to byly jedny z posledních Vánoc, které jsme trávili všichni pohromadě, protože později se naši rozvedli a my zůstali s mámou sami...