Mikulášská honička s Metráčkem a Bezouškem

Když jsem venku spatřil chodit Mikuláše, čerty a anděly, tak mne napadlo, že bych mohl dětem v domě udělat radost. Mikulášský oděv se zrovna v žádné mé skříni nenacházel, a tak bylo mou snahou nalézt nějaký jemu dost podobný. A vskutku jsem v komoře objevil červený oblek. Sice mi nepadl, ale hlavní bylo, že měl tu správnou barvu.

Letmý pohled do zrcadla mi prozrazoval, že bych se měl také ozdobit vousy. Dostal jsem nápad, že si na obličej nastříkám šlehačku. Nebyl to příliš dobrý nápad, protože i přes snahu si ji na tváře nalepit se mi na nich neudržela. Poté mě napadlo, že bych to mohl zkusit s vatou. Té bylo v bytě dost, a tak jsem se dal do přilepování. Netrvalo to dlouho a můj obličej zdobil mohutný plnovous, který se koberce dotýkal. Vzápětí při snaze udělat krok, jsem se však nemohl pohnout z místa. Po chvíli mi došlo, že konec vatového plnovousu je přilepen ke koberci.

Vteřinové lepidlo zafungovalo dokonale, ale to mne zrovna moc nepotěšilo. A tak bylo mou snahou vatu odrhnout. To se mi podařilo, i když přitom velký kus koberce zůstal k vatě přilepen. Tudíž mi nezbylo nic jiného, než koberec odstřihnout zahradními nůžkami. To se mi povedlo. Jenže ony nůžky zůstaly zamotány a slepeny ve vatě. Nějak se mi nechtělo zdržovat se jejich odtrhováním a do pytle jsem naházel hračky z dětství. A pak jsem s pytlem přes záda vyšel na chodbu.

Na ní však zrovna zhaslo světlo, načež po několika krocích následoval náraz do někoho, kdo se na ní nacházel. Když se opět rozsvítilo světlo, tak jsem se vyděsil k smrti. Na obrovském andělovi ležel čert a já na něm. V andělovi jsem poznal pana Metráčka a v čertu pana Bezouška.
„Dobrý večer. Snad nejdete na maškarní?“ zněla má otázka.
„Je přeci Mikuláš!“ odpověděl mi pan Bezoušek a oba se na mne užasle zadívali.
„Tak to se k vám přidám,“ řekl jsem.
„No, vypadáte spíše jako červená Karkulka, které narostl obří plnovous,“ mínil pan Metráček.
„Ale barvu jsem trefil, že. Navrhuji zajít k Novákům. Ti mají dětí jako smetí,“ zněl můj návrh. A za chvíli jsme výtahem vyjeli do posledního patra a já jsem hned zazvonil na zvonek u bytu Nováků. Pan Novák otevřel a já jsem začal zpívat a sousedi se přidali: „My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujeme vám.“
Pan Novák vykulil oči a začal lapat po dechu. Vytušili jsme, že není něco v pořádku a zazpívali jsme: „Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně.“
Mezitím se do předsíně nahrnul dav dětí a ty také měly hned vytřeštěné oči. Pan Bezoušek udělal bllll a menší děti se za křiku rozeběhly po bytě. Poté se do předsíně vecpal pan Metráček s tím, že si nutně potřebuje odskočit na záchod, protože i na onu místnost musí andělé chodit. Novákovi stáli jako opaření, neschopní slova a pan Bezoušek se jal nahánět děti poschovávané po bytě. Já jsem se přidal a před naprosto vyděšenými dětmi jsem začal vytahovat své hračky. Nutno říci, že na ně zíraly jako na zjevení, protože už dlouho nebyly v módě. Já jsem poté nafoukl něco, co jsem považoval za balonky. Ale vzápětí se ozvala vyděšená paní Nováková.
„Ty balónky vypadají jako kondomy!“
„A víte, že máte asi pravdu,“ řekl jsem, zatímco děti si hned s nimi začaly pinkat. Mezitím z místnosti, ve které byl záchod, zaduněla rána. A mně hned bylo jasné, že pan Metráček rozsednul záchodovou mísu. O paní Novákovou se pokoušely mrákoty a já jsem přitom vytáhl pistoli.
„A tuhle pistoli na kapslíky dostane to nejhodnější dítě z vás!“ zvolal jsem při stiskávání spouště. Místo rány byl však náhle celý byt zamořen štiplavým dýmem.
„Já se omlouvám. Já si popletl pistole!“ bylo mou snahou se omluvit, ale v tu chvíli panu Novákovi došla trpělivost. Pan Bezoušek vylétl na chodbu jako čert z elektriky. Po něm následoval pan Metráček, který měl na své zadnici naražen celý záchod.

A pak jsem si zaplachtil i já. Smůla byla v tom, že to, co zamořilo byt, se rozšířilo po celém domě. Netrvalo to dlouho a všichni sousedi i několik Mikulášů, čertů s anděly mne začalo honit. A bylo mi jasné, že na tohohle Mikuláše hned tak nikdo v domě nezapomene.