Malý vánoční příběh

Toto je příběh mé sousedky, a hlavně její dcery Lenky.
Paní sousedka, říkejme jí třeba Alenka, se vdávala velmi mladá. S přítelem, který bydlel ve stejné vesnici, se seznámila u muziky a chodili spolu necelý rok, když Alenka zjistila, že je těhotná. Pocházela z věřící rodiny a zvyky rodiny nedovolily, aby si dítě nechala vzít. A zůstat svobodnou matkou by byla hanba, do které by uvrhla celou rodinu. A tak se mladí lidé museli vzít.

Narodil se chlapeček Jiříček. Alenka byla šťastná. Ale její manžel přišel o práci a chytl se pití. Nejdřív popíjel jen o víkendech s kamarády, později už byl v hospodě víc než doma. A přišlo další dítě, opět chlapec. Dostal jméno Petr. Mladá maminka se měla co ohánět. Její manžel většinu peněz propil, navíc do domácího rozpočtu ničím nepřispíval. Po Jiříkovi a Petříkovi se postupně narodila tři děvčátka: Zdeňka, Jana a Lenka. Alenin manžel Zbyněk, čím víc pil, tím víc byl zlý na ženu a pět dětí. Domů chodil často až k ránu, celou rodinu vzbudil a toho, kdo mu odmlouval, bez milosti zmlátil.
Alena trpěla při pohledu na to, jak muž ubližuje jejím dětem. Často je chránila vlastním tělem.

A tak do práce často chodila podřená, plná modřin, se slunečními brýlemi na očích. Ale rozvést se nemohla, to by jí její rodiče neodpustili. Snášela nepřízeň osudu, starala se o pět dětí a ještě k tomu si přivydělávala šitím po nocích. Byla šikovná, a tak sebe i děti uživila. Musela ale skrývat každou korunu před mužem, který když se k financím dostal, všechny rychle propil.

     Tak to šlo den za dnem. Všechny děti, i jejich máma, tím trpěly. Nejhorší vliv měl Zbyněk na nejmladší dceru Leničku. Z té vyrůstal uzlíček nervů, dítě bez vůle, bez zájmů a bez kamarádek. Měla už tři roky, a pořád nosila plenky. Kdykoli táta přišel domů, chvěla se strachy a plakala. Když neměl Zbyněk peníze na pití, šel krást po vesnici květiny, které pak prodával. Brával si malou Leničku s sebou, aby mu dělala „křoví“. Lenička si hrála a musela předstírat, že upadla a bolí ji nožička. Když se jí ostatní snažili pomoct, Zbyněk využil chvilky a otrhal např. všechny květiny v zahradě u kostela.

Když měla Lenička sedm roků, tak se Alenin muž upil. Dostal chrlení krve, do nemocnice se dostal pozdě a zemřel. Lenička ale zůstala plachá a špatně navazovala kontakt s ostatními. Vyrostla z ní pěkná, ale bojácná a úzkostlivá dívka. Když se kluci otáčeli kolem dívek v jejím věku, ona neměla zájem. Bála se mužů, v kterých vždy viděla opilého a hrubého tátu.

Až ve dvaceti letech se seznámila s manželem Petrem. Byl trpělivý, hodný a mírný. Postupně získával Lenčinu důvěru, až se ho přestala bát a začala ho mít ráda. Staral se o ni s láskou. Po dvou letech se vzali, za další rok se jim narodila dcera Mirka. Když měla Mirečka rok, přišli jí domů říct, že Petr utrpěl v práci úraz, kterému v nemocnici podlehl. Lence se zhroutil svět. Nemohla se vzpamatovat. Ale musela žít, pracovat a vzchopit se. Její roční holčička ji potřebovala.

Po čase Alena řekla své dceři Lence, že by si měla najít nového muže. „Dítě potřebuje tátu,“ argumentovala. „Ale já ho vlastně neměla,“ připomněla Lenka své mámě smutně.
Pak se jí podívala do očí a dodala: „Víš, já byla pořád to plaché bojácné dítě. Holky se mi smály, kluci mnou opovrhovali. A já se všech bála. Ale pak přišel Petr, a ten ze mě udělal člověka.“
Ano, Alena byla vděčná Lenčinu manželovi. Viděla dobře, jak se její dcera postupně měnila, když Petra poznala. Vyzdvihl všechny její klady…a najednou tu stála sebevědomá, chytrá a krásná žena. Když Petr zemřel, Lenka se stáhla do ulity. Pracovala víc a byla víc smutná. Už zase to byla uzavřená a tichá osůbka. Měla ale dcerku, a tak nic nevzdávala. Jen jednou řekla mámě, že se už nikdy neprovdá.

Byl konec léta, když se v podniku, kde Lenka pracovala jako účetní, konala velká oslava. Jeden z náměstků slavil narozeniny a zároveň odchod do důchodu, a kdo měl ruce a nohy, musel se oslavy zúčastnit. Lenka nebyla výjimkou. Všechny její kolegyně si zkoušely garderobu, aby na oslavách zazářily. Lenka chtěla jít ve strohém kalhotovém kostýmku, ale její kamarádka ji donutila, aby si zkusila její šaty. „Mám je malé, když ti budou, dám ti je.“ Lenka do nich vklouzla, byly jako na ni šité. „Tak, a už jsou tvoje. Ale slib, že v nich půjdeš na tu podnikovou oslavu,“ řekla kamarádka a šibalsky se usmála. „Sluší ti, ještě někoho klofneš.“ Lenka se zamračila. Nechtěla šaty ani nikoho „klofnout“, ale slíbila to kamarádce.

Na oslavě se necítila dobře. Bolela ji hlava, nejspíš se nakazila od dcery, která u babičky ležela s angínou. Požádala proto o uvolnění. Kolega z druhé kanceláře, asi stejně starý jako ona, jí nabídl, že ji odveze. Nerada přijala jeho nabídku. Marek, onen kolega, ji odvezl k mámě. Týden pak nepřišla do práce, měla angínu. Během toho týdne měla jednu návštěvu. To ji navštívil právě Marek. Musela ho pozvat na kávu. Když viděl malou Mirečku, nemohl z ní odtrhnout oči. A Mirka, místo, aby se bála cizího muže, jako v jejím věku její máma Lenka, chytla Marka za ruku a řekla nenuceně: „Strejdo, postavíme spolu hrad?“ I když ji Lenka napomenula, malá si už vedla „strejdu“ do pokojíčku. Spolu pak stavěli hrad z kostek. Až potom holčička Marka propustila. U kávy pak Lenka zjistila, že Marek je také vdovec. Byl krátce ženatý, když měli s manželkou nehodu v autě. Vletěl do nich opilý řidič. Marek strávil měsíc v nemocnici, až pak mu sdělili, že jeho žena nepřežila. „A tak jsem zůstal sám,“ řekl smutně. „Ani děti jsme neměli.“

Ač si Lenka už jiného muže nepustila k tělu, Markovi dovolila, aby je navštěvoval. Společně začali jezdit na hory a Vánoce už připravovali spolu. Na Štědrý večer dostala od Marka zásnubní prstýnek. Plakala štěstím. Jako by se její Petr vrátil zpět, v Markovi. Společně pak šli spolu na půlnoční mši. Mirečku hlídala její babička.

Při poslechu mše a svátečních koled se neznatelně hýbaly Lenčiny rty. To děkovala Bohu, že jí přivedl Marka, přestože už nikoho nechtěla. A také vzpomínala na svého Petra. Určitě ji sleduje a přeje jí její štěstí. Doufala, že si toho nikdo nevšimne. Až cestou z kostela se jí Marek zeptal, co si v kostele povídala. Lenka se usmála, uplácala z čerstvě napadlého sněhu kouli, hodila ji po Markovi a řekla: „Děkovala jsem za to, že jsi.“

Marek ji objal, políbil a za rok se Mirce narodil malý bráška. Na svět přišel týden před Štědrým dnem. Pod stromečkem tak stála dřevěná kolébka, v ní spinkalo maličké miminko, malá Mirečka si hrála s panenkou, kterou právě dostala od Ježíška, a Lenka s Markem se drželi za ruku. Věděli, že největší dárek v životě dostali v okamžiku, kdy se potkali.