Lov vánočního stromečku

Byly to první Vánoce bez maminky. Mně bylo 15 a bráchovi 12. Připomínám, že byl rok 1987, tedy doba, kdy se stromky neprodávaly u každého obchodu a často se stávalo, že jste si vystáli dlouhou řadu na stromeček a buď se na vás nedostal vůbec, nebo jste si domů nesli úděsné koště.

Bydlela jsem v té době na internátu, takže přípravy Vánoc šly trošku mimo mě. Když jsem dorazila domů, vrhla jsem se hned na úklid. Cukroví napekla a donesla teta, kapr se koupal ve vaně, všechno probíhalo naprosto standardně. A byl tady Štědrý den. Hned ráno jsem se rozhodla, že jako vždy ozdobím stromek. Šla jsem pro něj tedy na balkon, kde strom obyčejně trávil své poslední chvilky, ale ke své hrůze jsem zjistila, že tam žádný není! Otec tedy sedl na tramvaj a vyjel do centra Ostravy nějaký koupit.

Bohužel přijel s prázdnou. Jenže Vánoce bez stromku - to přece nejde. Bydleli jsme tehdy na sídlišti, kde 100 metrů od paneláku začínal les. Takže plán byl okamžitě jasný - nějaký se uřízne v lese a je to. Paneláková domácnost byla ale vybavena pouze trapnou plátkovou pilkou, ale co už. A tak se otec s bratrem vydali do lesa.

Uprostřed toho lesa byl tzv. Areál zdraví - okruh s běžeckou dráhou, různými prolézačkami a dětským hřištěm. Kousek od běžecké dráhy se jim zalíbil jeden krásně hustý smrček. Když ho začali pižlat pilkou, objevili se na dráze běžci. Fajn, nějací atleti, které vyhodily manželky, aby se jim nepletli pod nohy, pomysleli si ti dva a zalehli do závěje, aby počkali, něž běžci přeběhnou. Jenže za nimi se vynořili další běžci a za nimi další a ani tito nebyli rozhodně poslední. Konal se zde totiž vánoční běh a účastníků měl opravdu dost. Ze závěje se nedalo vylézt, protože by si těch mých zlodějů hned někdo všiml. Takže se jali pižlat stromeček vleže, což nebylo zrovna jednoduché.

Trvalo to neskutečně dlouho, ale nakonec se podařilo. Se zásadou "hlavně nenápadně" dotáhli ti dva stromeček až na kraj lesa. Tam ho uložili do křoví, protože si nemohli dovolit ho hned donést až domů. Takže se čekalo, až se sešeří. Konečně byla tma, takže hurá pro stromeček! Jenže najít ho po tmě a bez baterky nějakou dobu trvalo, ale nakonec se našel. Cestou výtahem se stromeček trošku počural, když z něho opadala část sněhového obalu. Ta malá kaluž si ale nic nezadala s povodní, kterou strom obalený sněhem způsobil na našem koberci v obýváku.

Strojit se taky hned nedal, musel nejdřív roztát. Ale co, tenhle Štědrý večer sice začal o dost později než je běžné, ale byl takový, jak má být. Stromeček byl opravdu krásný, voněl, pouštěl smolu a vydržel by klidně až do Velikonoc. Příští rok jsme  si už dali pozor a stromeček jsme jeli koupit s předstihem. Otec byl v práci, takže ta povinnost vyšla na nás děti. Obvykle se stromky prodávaly na náměstí v centru Ostravy, tak jsme se vydali rovnou tam. Jenže - nikde nikdo, žádný prodavač ani žádné stromky. Jen v postranní uličce stál chlápek se zaparkovaným autem s vozíkem  a před ním stála fronta lidí. Šli jsme se tam tedy mrknout a zjistili jsme, že občas se chlápek pozorně rozhlídne, nadzvedne víko vozíku, zašmátrá v něm a vrazí do ruky někomu z fronty stromek. Takže jsme se zařadili taky a po čase na nás vyšla řada.

Musím dodat, že jsme ani jeden neuměli rozeznat, co za jehličnan jsme dostali do ruky. Šťastní, že letos bez stromku nebudeme, jsme jeli s úlovkem přes celé město tramvají. Jen nám bylo divné, že se tolik lidí po nás dívá a prohlíží si náš stromek. Až doma náš otec zjistil, že jsme domů dovezli jedličku. Tyhle se totiž nikdy nikde neprodávaly. V prodeji byly vždy jen smrčky, o kterých naše teta tvrdila, že jsou rohové, protože mají větvě jen z jedné strany, takže do rohu pěkně pasují, nebo se daly sehnat borovice, ale ty jenom po známosti a s úplatkem. A my si vezeme jedli! Ještě, že nás nezastavil nějaký kontrolor, který by po nás chtěl doklad o koupi, protože jsme samozřejmě žádný neměli. A tak i další Vánoce jsme měli doma krásný, neobvyklý strom.

Autor:galenka