Kniha pod stromečkem aneb Jak jsem si dopisovala se spisovatelem

Moji rodiče  nás (mě a moji o sedm let mladší sestru) vždy vedli k tomu, abychom četly. Dokud jsem se to nenaučila sama,
často mi čítávali oni, hlavně otec mi četl velmi rád. Jelikož rodiče koupili první televizor až když jsem měla skoro sedm let (a to jsme ho měli jako druhá rodina v ulici!!!), hlavně v zimě mi po večerech četl skoro denně, než máma například připravila večeři nebo když  se věnovala jiným domácím pracím.

Bylo u nás zvykem, že na Vánoce dostal od Ježíška každý minimálně jednu knížku, bez toho by se nám zdály Vánoce nemyslitelné. Když jsem se vdala, zavedla jsem tento zvyk i v mé nové rodině, přestože u manžela v rodině to zvykem nebylo. Pro manžela jsem kupovala literaturu faktu, velmi si oblíbil zvláště knihy od V.P.Borovičky z edice Periskop. Jenže zatímco já byla schopná  mezi Štědrým večerem a Silvestrem  (a dodnes jsem) přečíst 4 - 5 knih i za cenu toho, že jsem skoro nespala a v domácnosti jsem dělala jen nejnutnější práce, manželovi kniha "vydržela" až 3 - 4 měsíce. Odůvodňoval
to tím, že Vánoce budou zase až za rok a tudíž si knihu musí šetřit. Po letech přišlo období, kdy knihy přestal číst úplně.

Noviny přečte od prvního písmenka po poslední, některé články i několikrát, v časopisech přečte články, které ho zaujmou, ale knihu si veze do rukou jen výjimečně. A tu nastal pro mě problém.  Jakou knihu mu koupit pod stromeček, aby ho aspoň trošku zaujala, vždyť Vánoce bez knížky nebudou to pravé! Protože se manžel zajímá o turistiku (byli jsme oba dva více jak 20
let aktivními členy turistického oddílu) a hory a rovněž o železnici a všechno, co je s ní spojené, přišly na řadu nejrůznější knihy s touto tématikou. Před dvěma lety vyšla vzpomínková kniha trnavského fotbalu, tak jsem zas měla o starost méně. Vždyť jsme jeho "zlatou" éru prožívali jako fanoušci velmi aktivně.

No ale tenhle rok jsem už byla v koncích, neboť "horské" a "železniční"
knihy a encyklopedie máme doma už počítám všechny. Až jednou, bylo to asi před měsícem, dávali v televizi dokument o horských nosičích v Tatrách
a mně "svitlo", že knihu s takovou tématikou doma ještě nemáme. Oběhla
jsem tedy všechna knihkupectví ve městě, ale ani v jednom jsem
nepochodila - žádnou knihu o tatranských nosičích ani v jednom obchodě neměli. Jenže já jsem tvor tvrdohlavý a jen tak lehce se nevzdám. Sedla jsem tedy k počítači a začala hledat. Neumíte si představit, jakou radost jsem měla, když jsem našla na tohle téma "až" tři knihy a vůbec mi nevadilo, že byly už staršího vydání. Pro jistotu jsem si zapsala jejich názvy, jména autorů i  vydavatelství a začala jsem na netu hledat knižní e-shop, kde by se aspoň jedna z nich dala objednat. Jenže ani tady jsem nepochodila, možná právě proto, že ty knihy nebyly vydané v posledních letech. Ale ani teď jsem to
nevzdala a zadávala jsem do vyhledávače různá slova jako "nosiči",
"zásobování horských chat", "popruhy" a podobně. Můžu vám říct, že článků s takovými slovy bylo nepočítaně. Do některých jsem se začetla, jiné mi nic neříkaly, neoslovily mě, ale přece jen mi pomohly, protože se v nich uváděla krosna. Přirozeně, že jsem věděla, co to je a tak jsem i toto slovo zadala do vyhledávače, i když už jsem moc nedoufala, že  se propracuji k nějaké knize.

A jak už to tak  v životě bývá, většinou se stane to, co už nečekáte. Najednou na mě z monitoru vyskočila zpráva horské služby, že nedávno v Tatrách
křtili třetí vydání knihy "Spod krošne veselo i vážne", ve které autor popisuje práci tatranských nosičů (byl jedním z nich) a píše humorné i vážnější příběhy, které po dobu 20 let při této tvrdé práci zažil a kniha přijde i na vánoční trh. Byla jsem šťastná jako blecha, vždyť nová kniha přece v některém e-shopu musí být. Nebyla. Ona se totiž ještě do knihkupectví nestihla dostat.
 V té  zprávě byla zmínka i o tom, že autor i spoluautor knihy jsou členy horské služby a dokonce tam byla e-mailová adresa autora.

Váhala jsem jen asi 10 minut a potom jsem se rozhodla s tím, že přece
zeptat se můžu, za to nestřílejí, spoléhajíc se na to, že milovníci hor jsou dobří lidé -  a přinejhorším nedostanu žádnou odpověď. A tak jsem napsala e-mail:
"Dobrý den.  Promiňte, že se obracím přímo na Vás, ale dočetla jsem se, že
na vánoční trh přichází třetí vydání Vaší knihy (spoluautor P. B.) "Spod krošne veselo i vážne".  Prosím Vás o informaci, kde se dá kniha objednat a
kolik stojí, protože se mi nepodařilo najít na internetu žádný obchod, kde by ji měli.
Ráda bych ji darovala manželovi na Vánoce.  Předem Vám děkuji za informaci a přeji Vám hodně zdraví."

Po pravdě řečeno,  byl to výstřel do tmy a ani jsem nedoufala, že dostanu odpověď. O to více jsem byla překvapená, když jsem na druhý den našla v poště toto:
"Příjemný den, jestli máte o knihu zájem, pošlete mi adresu a já Vám ji pošlu přímo domů. Pokud chcete do knihy něco napsat, napište mi to v mailu. Kniha stojí ... Eur + poštovné /cca ... Eur/. Po obdržení knihy mi peníze můžete poslat na moji adresu /stačí jen tak v obálce/. S pozdravem J.Š. ."

Tentokrát jsem už neváhala ani sekundu a milému a ochotnému pánovi -
autorovi - jsem napsala nejen naši adresu, ale i to, jak jsme chodili po horách na Slovensku, že jsme byli na vysokohorské turistice ve francouzských Alpách (manžel byl i na Mont Blancu), ve švýcarských Alpách, v italských Dolomitech a  jak nám po návratu do rodné Trnavy (10 let jsme totiž žili ve Spišskej Novej Vsi a potom 20 let v Lipt. Mikuláši) hory velmi chybí. A že mu budu
neskonale vděčná, když mi tu knihu pošle a dokonce i  s věnováním.

Ještě v ten den jsem měla v poště zprávu: "Knihu zítra posílám - ještě poprosím o manželovo jméno - aby to věnování bylo úplné. J. Š. ."
A tak zas putoval můj e-mail i se jménem do Štrby. Když jsem o čtyři dny později našla ve schránce obálku s knížkou (poslal ji jen tak, jako obyčejný dopis), nejraději bych bývala samou radostí metala kotrmelce. Hned jsem utíkala na poštu poslat peníze a z vděčnosti jsem přibalila i pár propagačních materiálů o Trnavě, magnetku a samolepku Trnavy a poslala jsem to doporučeně a první třídou, aby dostal peníze co nejdřív. Vždyť  mě ten pán vůbec neznal a přesto  byl velmi ochotný a věřil mi. Doma jsem mu hned poslala e-mail, že peníze za knihu jsou už na cestě k němu a ještě jednou jsem za všechno velmi pěkně poděkovala.

Manžel byl právě na chatě a tak jsem se pustila do čtení a vskutku jsem knížku neodložila, dokud nebyla přečtená. Nyní (12. prosince) už zabalená čeká na Štědrý den a já jsem velmi zvědavá na manželovu reakci, až dáreček rozbalí.

Je 24.12.2011, 23.30 a manžel už sladce spí. Já jsem ještě plná dojmů a nechce se mi spát, tak jsem se rozhodla, že tento příběh dopíšu.
Jak jsem předpokládala, pod stromečkem bylo hodně dárků pro celou
rodinu, ale protože jsme s manželem sami, dnes jsme si rozbalili dárky
jen my dva. Manžel začal tím největším (někdy mi připadá jak velké dítě), ve kterém našel krbové nářadí, potom přišly na řadu i ostatní dárky a nakonec i knížka. Když vytáhl útlou knížečku z vánočního papíru, zasvítily mu oči při pohledu na její název.To už jsem věděla, že z ní má radost. A když ji otevřel,
zůstal velmi překvapený. A potom začal "výslech": kde jsi k ní
přišla, jak to, že autor zná moje jméno ...  Vyprávěla jsem mu tedy celou historii a i když mi občas "frfle", že trávím u počítače hodně času (zvlášť, když je klikačka), uznal, že ten čas, strávený na počítači, umím strávit opravdu užitečně.