Kapitolská andulka

Jako dítě jsem štědrovečerní večeři nenáviděla a milovala zároveň. Nemohla jsem se již dočkat pohledu na nádherně nazdobený stromeček, osvětlený svíčkami a prskavkami, které dodávaly již tak svátečnímu okamžiku na mimořádnosti a ona večeře přece jen zdržovala.

Ale na druhou stranu vůně kapří polévky, která se linula bytem pomalu už od snídaně a na kterou jsem se každoročně těšívala prakticky už od ledna, mě přece jen ukovala na židli. Každý rok jsem tedy, asi jako většina dětí, sváděla boj mezi nedočkavostí a vychutnáním si kulinářských laskomin, které jsem jinak po zbytek roku neměla šanci ochutnat. Navíc bramborový salát maminka zdobila čertíkem z vajíčka a já, ač jsem vejce na tvrdo jinak odmítala pozřít, jsem považovala téměř za čest, že vždy skončil na mém talíři.

Jeden rok jsem byla ale obzvlášť nervózní. Poprvé jsem sebrala dostatek odvahy, abych Ježíška požádala o dáreček a celý Štědrý den se mé dětské dušičky zmocňovala nejistota, jestlipak jsem byla celý rok dostatečně hodná, abych si vysněné plyšové zvířátko zasloužila? Úderem páté hodiny, kdy jsme zasedli ke slavnostní tabuli, jsem už byla přesvědčená, že nebyla. Výtečnou polévku jsem nešťastně převalovala v ústech, kapra jsem se ani netkla a v salátě zabořený vaječný panáček, kterého mimochodem dělám sama dodnes, se na mě výsměšně šklebil.

Neustále jsem jen bezděky utíkala pohledem k protější stěně, kde měla klec naše andulka, a za níž se ve vedlejším pokoji tyčil stromeček. Byl tam už Ježíšek? Nebo tam právě je? A vzpomněl si na mě? A jestli ano, zasloužím si to vůbec? Tyto myšlenky se mi neustále honily hlavou a čím dál víc mě iritovala již zmíněná andulka, která už několik minut velmi hlasitě vřískala a také má starší sestra, která se s jídlem spíše mazlila, než aby ho rychle snědla a já jsem si stále jistá, že mi to ten večer dělala schválně.
Nicméně andulka lezla na nervy všem, a ač je to v naší rodině porušení vánoční tradice, otec vstal od stolu dříve, než všichni dojedli a šel se podívat blíž, co to tomu bláznivému ptákovi zase přeletělo přes nos.
Chvíli andulku pozoroval a pak pronesl flegmatickým tónem: „Ta klec je horká, vedle asi hoří.“
Několik sekund jsme na něj zírali, jako kdybychom mu nerozuměli a pak maminka konečně doslova vystřelila ze židle a hnala se do obýváku. Otec měl pravdu, stromek byl v plamenech. Maminka totiž ten rok zapálila svíčky dopředu, aby se později nezdržovala a od nich nejspíš chytily připravené prskavky a neštěstí bylo na světě.

Bohudík nás andulka varovala včas, takže jsme zdárně uhasili stromek, který se z nádhery, ze které přechází zrak, proměnil v páchnoucí ohořelé koště a dárky, kterých se jako zázrakem plameny téměř netkly, jsme si za spokojeného švitoření ptáčka rozdávali v kuchyni. Toho plyšového pejska jsem nakonec dostala, ale mé myšleny ten večer patřily jinému zvířátku. Otec ji tehdy nazval kapitolskou andulkou a i když jsem tomu tenkrát nerozuměla, později jsem mu dala za pravdu. Protože nebýt jejího talentu upozorňovat na blížící se nebezpečí, jaký měly husy, které vzbudily římské stráže na Kapitolu, když se k nim vkrádali Galové, vyhořeli bychom i na Silvestra.