Eva a Martin

Eva skončila střední školu a začala pracovat jako asistentka v jednom velkém podniku. Práce ji bavila, měla zde spoustu kamarádek, vedoucí byl prima…, nemohla si stěžovat.

Blížily se Vánoce a ve firmě se chystaly oslavy těchto svátků. Ale také Eviných narozenin a jmenin, protože Eva se narodila na Štědrý den a ve stejný den tak slavila narozeniny, jmeniny i Vánoce. Vždy v žertu říkala, že na ní rodiče chtěli ušetřit. Na druhou stranu spatřovala i výhody svého osudu. Na své narozeniny měla vždy uklizeno, napečeno a nemusela se chystat s pohoštěním zvlášť.  

Kolegyně a kolegové v práci si přichystali pro Evu velkou kulišárnu. Rozhodli se, že jí na slavnostní oslavě předají „živý dar“. Jedna z jejích kamarádek přišla s nabídkou jedné společnosti, kde se oslavenci objednal živý muž. Ten byl originálně zabalen v obří dárkové krabici, převázané mašlí. Co lepšího vymyslet pro mladou holku? Ta bude překvapená!

U společnosti si přivydělával Martin. Jako student vysoké školy si takto přišel k penězům, které na škole potřeboval. Nelíbilo se mu, když za ním přišel kamarád s touto nabídkou. „Vlezeš si do krabice, baba tě rozbalí, ty uděláš „kuk“, vrazíš jí květinu, a máš vyděláno,“ sypal kamarád z rukávu.
Přece není striptér? Nakonec se ze zvědavosti na nabídku přeptal. Dostalo se mu informací, že se nejedná o striptýz, ani jiné erotické služby. „Tyto služby si pro pobavení a moment překvapení objednávají i v domovech důchodců.

Dovedete si představit, co by mohlo následovat, kdybyste na bábinku vykoukl „jen tak“?“, ptala se krásná blondýnka v kanceláři a poodhalovala v úsměvu bílou řádku zubů. A tak to zkusil. Nebylo na tom nic pohoršujícího. Vybalili ho z krabice, zúčastnil se oslavy, ještě k tomu dostal pohoštění. Oslavenkyně s ním prohodila pár slov, někdy došlo na taneček, a mohl jít domů. Nebylo to často, kdy tuto službu vykonával. Ale protože se jednalo především o víkendy, jako ten rok, tak mu to vyneslo pár korunek.

Podniková oslava se konala v kulturním středisku. Martin stál v obří kartonové krabici, zabalené v balicím papíře, svíral kytici a čekal na svůj okamžik. Krabice byla schovaná za oponou na pódiu, takže o ní Eva neměla ani tušení. A protože probíhala nejdříve výměna vánočních dárků, něco se načekal. Pot mu stékal po čele, nohy ho brněly. Musel se ještě mrknout na chemii do školy. Ale peníze potřeboval…

„A teď tu máme něco pro Evičku,“ zaslechl najednou hlas opodál krabice. Starší žena vystoupila na pódium, roztáhla oponu a pronášela do mikrofonu přání štěstí, zdraví a lásky. Poté se všichni seřadili a blahopřáli zkoprnělé Evě, která si už myslela, že na její narozeniny i jmeniny zapomněli. Paní nakonec ukázala na obří kartonovou krabici a kynula Evě k jejímu převzetí. Překvapená Eva přišla ke krabici a chvilku se snažila ji uzvednout. Nešlo to, a tak musela dárek vybalit přímo na pódiu.

Překvapením uskočila, když na ni vybafl cizí chlap s kyticí v ruce. Když se trochu vzpamatovala, prohlédla si mladíka. Měl hnědé, kučeravé vlasy a modré oči. Takové typy se jí vždy líbily. Převzala si od něj kytičku a neopatrně řekla poblíž mikrofonu: „A co s ním mám dělat?“ Zvuk se šířil místností a vyvolal smích u ostatních. Pak někoho napadlo pustit hudbu a ona musela tančit s Martinem. Sedli si pak ke stolu a probíhala konverzace. Eva se cítila nesvá, ale to jen ze začátku. S Martinem si docela rozuměla. I jemu se blonďatá mladá Eva líbila. Zjistil, že také ráda podniká výlety do přírody, a tak se zmínil, že se za týden chystá na hory a nemá ho kdo doprovázet. Nabídl Evě společný výlet. Váhala. Martina do té doby neznala. Co když to je úchylný člověk? Co když jí ublíží? Který normální člověk by se nechal balit do kartonové krabice a vyskakoval by na nic netušící ženské? A tak se nejdřív domluvili na tom, že si zajdou na kafe.

V útulné kavárně pak mohl Martin vysvětlit Evě, co ho vedlo k tomu, aby přijal brigádu u společnosti. „Za rok skončím školu a nechám toho,“ vysvětlil své společnici. Tátu už neměl, od dvanácti žil sám s maminkou. Muselo to být těžké, vydržovat syna na studiích. A tak se na horách nakonec domluvili.

Byl to okouzlující výlet. Přestože byla pořádná zima, nezvolili dlouhý výšlap. Nahoře na chatě se zahřáli u svařeného vína, naobědvali se a vraceli se domů. Dolů to šlo kupodivu mnohem hůř, než nahoru. Sníh podjížděl pod nohama, klouzal a oba často padali. Až Evu napadl dětinský nápad vytáhnout z batohu pláštěnku. „Co kdybychom ten kopec sjeli na pláštěnkách?“ ptala se se šibalským úsměvem. Martin nebyl proti. Vytáhl svou pláštěnku, sedli si a jeli. Smáli se jako malé děti. Dole se váleli ve sněhu, házeli po sobě sypkou bílou hmotu a bylo jim krásně. Až tak krásně, že se Martin najednou naklonil nad Evu a dlouze ji políbil. Jak dlouho se takto nelíbala? To už jsou téměř dva roky, co ji opustil Jirka. Šel za prací do ciziny, ona s ním nechtěla odejít mimo republiku, ani na něj čekat, a tak se rozešli. Bolelo ji to natolik, že nikoho nehledala. Časem si zvykla, našla si současnou práci a neměla tolik času. A nebýt toho, že Martina vlastně dostala k narozeninám a jmeninám, seděla by dnes asi doma u televize a nudila se.

Skončila zima, a přišlo jaro. Ale Evě a Martinovi jejich láska neskončila. Vídali se vlastně denně, a za rok, kolem Vánoc, měli svatbu. Když se Evy ptaly kamarádky, kde Martina poznala, vysvětlila jen: „Dostala jsem ho v kartonové krabici, převázané mašlí.“