Vánoční příběh s dárečky

Psal se rok 1968 a já byla v první třídě. Poprvé jsem měla Vánoce už jako školačka. Musím říct, že já jsem nikdy nechodila do školky. Měla jsem babičku, která bydlela s námi v bytě. Tedy maminka, tatínek, sestra, babička a já.  Byt byl malý - 1+1 ve starém domě, WC společné na hlavní chodbě. Koupelna, no vana - byla uložena v komoře,  ale jednu výhodu tento byt měl, ač pokoj malý, chodba velká. Co tam se vše zažilo! Vedle nás bydlela paní jménem Mokrá, jak jsem se jí jen natrápila, proč je mokrá, když je suchá. Byla hodná, vždy odpověděla.
 
Náš dům byl jak z pohádky. I lidé byli jiní. Nepospíchalo se nikam. Když jeden onemocněl, druhý mu pomohl. Nikoho nezajímalo: "ty si bílej, ty žlutej  no a další černej". Kdepak. V prvním patře bydlel sedlák, sic mu statek byl zabaven, on duší sedláka zůstal. Měl velký grunt. Jeho paní nás děcka pěkně rozmazlovala. Vlastní neměla. Bylo naprosto normální, když přišla na dvůr s mísou koláčů a džbánkem domácí šťávy. Jen co nikomu neodpustila, bylo umytí rukou. Kdepak, kdo by ji chtěl jen ošidit a zalhat. To neodpouštěla. nedostal nic, jen záhlavec. Prosím !!! Rodiče neprotestovali, kdepak, ba naopak, měla dovoleno vždy přidat !! Každý totiž věděl, že nikomu nedá nic, co by si nezasloužil.

A tady vše začíná.
Bylo naprosto normální, že dárečky rodiče neschovávali doma, kdepak. Ale u naší hodné babičky. Ono taky ukrýt něco v bytě tak malém nebylo vždy jednoduché. Drobnosti, ty skříň pokryla, ale větší balíčky, kdepak. Tak naše babička-selka, měla vždy v prosinci plný pokoj obr balíčků. Ono nás děcek v baráku bylo asi 12 od 1-13 let. Nedělala rozdíly, v domě bydlely 2 romské rodiny a jejich dárky též schovala.

 Den sváteční byl pro nás děcka nekonečný. Všechna drobotina  byla pozvána k babičce. Tam  se vyprávěly pohádky, poslouchalo rádio, televize moc nebyla. Zpívalo a hrálo se na harmoniku, tu už přišel i pán z přízemku a přivedl psa - vlčáka. Byl to služební pes. Umíte si určitě představit, co to pro děcka bylo. Cvičený pes! Čas běžel rychle a nikdo si nevšímal, že každou chvilku přišel něčí rodič. Kouknul, napomenul a vzápětí odešel. Ještě stačil pohrozit a byl pryč. Ona babička nás totiž zaměstnávala a děda ( sedlák ) vydával balíčky. Nikdo z děcek nic nevěděl ani nepoznal. Na tuto vánoční atmosféru se nedá zapomenout. Kdepak. Když najednou babička prohlásila: Tak, děcka, běžte domů, maminky čekají. A čekaly, stůl byl prostřen, stromeček zářil, ale dárky vidět nebyly, kdepak, nic, vůbec nic! Bylo zvykem, že maminka nosila vše na stůl a tatínek po jídle oznámil nám děckám: běžte mamince pomoct odnést nádobí ze stolu. Nikdo neodmlouval, byla to čest pomáhat se svátečním servisem. Jen teď si teprve uvědomuji, jaké maminka musela mít obavy, aby se nic neupustilo. To víte, maminčina výbava. Některé kousky máme ještě dnes ve skleníku jako vzácnost.
 
V tuto chvíli teprve tatínek vše dal pod stromeček a zazvonil. Jaké bylo naše nadšení, že dárečky jsou tam. Nebyly to dárky za horentní sumy, kdepak. Oblečení, galoše - přezůvky ( ty jsem měla hrozně ráda, nosily se tam bačkůrky), dřevěné hračky, nějaká panenka. Ale vždy !!!  - knihy, pastelky a skicák.

Když se děcka unavila a usnula, rodiče odešli k babičce-selce, z celého domu si tam zavzpomínali. Každý přinesl nějakou drobnost pro druhého. Pečívko, chlebíčky poctivé, doma dělané, i domácí vánočku. Nepil se punč, ale grog, který se stal tradicí.

Ráda vzpomínám na tuto dobu, byla jsem malá, a Vánoce se zdály vždy být krásné, bílé a jedinečné. Nikdy jsem už nic podobného nezažila. Náš dům už nestojí, místo něho je tam benzínová pumpa, ze dvora parkoviště a stráně, kde jsem si hrávala, je prodejna aut.
 
Čas letí, lidičky, mějme se rádi, s úsměvem je svět aspoň o kousíček lepší. Jak říkávala babička. Každý den udělej jeden dobrý skutek, srdíčko se zahřeje.