Románek

Byl pozdní podzim, stromy již shodily téměř všechno listí, s kterým si pohrával vítr a vlaštovky dávno odletěly za teplem do cizích krajů. Byl nejvyšší čas, aby se Ježíšek podíval dolů na zem a zjistil, co si které dítě přeje pod stromeček.

Procházel ulicemi města a naslouchal dětským přáním. Vše si pečlivě zapisoval, aby nic nepopletl. Nahlížel do výloh obchodů a najednou: „Ahoj, Míšo! Tady jsi sám? Neboj, až budu velký, vydělám spoustu peněz a koupím si tě. Že na mě počkáš?“, doléhá dětský hlásek k jeho uším. Ježíšek se rozhlédne. Davy lidí míří do velkého obchodního domu, davy ven, ale kdo to mluvil? Už ho vidí: U výlohy stojí kudrnatý kluk, ušmudlaný nosík přitisknutý na skle výkladní skříně a drmolí k plyšovému méďovi za výlohou. Medvěd mhouří oči a vypadá, jako by chlapci rozuměl.

„Románku, poběž, je už pozdě, musíme se vrátit.“ Volá paní v modrém kabátě. Románek sebou trhne, zamává medvědovi, zavolá: „Čekej!“ a utíká za paní. Ta ho chytí za ruku a vede k hloučku dětí. Když zjistí, že malý Roman má prokřehlé ručky, dá mu své rukavice. Jsou mu velké, ale dětské ručky pěkně zahřejí. „Co to má být?“ Myslí si Ježíšek. „Na školu je už pozdě a že by nějaká maminka měla tolik dětí? Ne, to ne.“

Děti se seřadí a odcházejí. Za hloučkem jde Ježíšek. Přijdou k velikému domu s velkou zahradou. Nápis na zdi domu vše vysvětluje. Na tabulce je napsáno „Dětský domov“. Ano, to se už tak někdy stává, že jsou na světě děti, které nemůžou vychovávat máma s tátou nebo děti, které rodiče vůbec nemají. Některé vychovává třeba babička nebo dědeček nebo některá z tet a některé bydlí právě v takovém nebo podobném domě s nápisem Dětský domov.

Ježíšek pozoroval Románka celý zbytek dne a moc mu ho bylo líto. Byl ze všech dětí v domově nejmenší a moc se styděl za to, že mu chybí maminka. Tajně plakal do polštáře. Však ho taky „teta Věra“, to byla ta paní, co mu půjčila své rukavice, několikrát s jeho bolístkami přistihla. Ježíšek už věděl, čím Románka potěší. Plyšový méďa z výlohy bude tím pravým dárkem! Rád by k medvědovi přibalil i hodnou maminku, ale takové dárky Ježíšek neumí přinést.

To už se ale Ježíšek musel vrátit.

A přišly Vánoce. Ale Románek dostal svůj největší dárek o celý měsíc dřív. Paní vychovatelka Věra přišla jednou za ním s otázkou, jestli se nechce podívat k ní domů. Žije prý sama s manželem a někdy je jim moc smutno. Chybí jim chlapeček nebo holčička, které by si moc přáli, ale neměli to štěstí.

Románek strávil celý víkend mimo dětský domov. Hrál si s hračkami, které byly jen pro něj, jedl čokoládové bonbony, které nemusel hlídat před ostatními dětmi a… bylo mu tam krásně. A nezůstalo jen u jedné návštěvy. Věra si Románka brávala domů častěji a častěji a když se ho jednou zeptala, jestli by u nich nechtěl být napořád, Románek Věru objal a ne a ne se jí pustit.

O Vánocích už Věře říkal mámo a jejímu manželovi tati. A právě tak ho zastihl Ježíšek. Moc o Románkovi přemýšlel, a tak mu to nedalo a za záclonou bytu jeho nové rodiny pozoroval, jak paní Věra dala Románkovi to, co mu ani Ježíšek nemohl dát: rodiče. Ale i sobě a manželovi nadělila obrovské štěstí: Románka.

Viděl i to, jak se dvě hnědá dětská očka rozzářila radostí, když Románek rozbalil dvě naprosto stejné krabice ovázané mašlí, ve kterých našel dva naprosto stejné medvědy z výkladní skříně. „Míša, Míša, Míša!“ křičel klučina. „Můj Míša z obchoďáku, dívej, maminko, podívej se, tatínku.“ Objímal chlapec plyšáky. „Už nebudeš sám.“

„Už nikdo nebudeme sami,“ dodala překvapená Věra. I ona si všimla, jak si její malý kluk povídal s méďou, jak se s ním loučil a jak ho jen nerad opouštěl.

Ale… kde se vzal ten druhý plyšák pod stromečkem?

My to víme, ví to i Ježíšek… a to stačí.

Pegonela - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete