Náš pejsek byl spokojený, děti byly spokojené a já se ženou také. Vystoupali jsme k horské chatě, která byla i v chladném počasí otevřená, a chtěli jsme se občerstvit. Nejdřív jsme chtěli na chatu všichni i se psem, ale obsluha nás s ním dovnitř nepustila. Ač Matty byl štěně, do chaty prostě nemohl. Chtěl jsem zůstat venku se psem, aby žena koupila něco teplého alespoň dětem, ale starší dcerka nesouhlasila. Je to její pes a ona prý venku s Mattym zůstane. Přemlouvali jsme ji, ale měla už deset let a trvala na svém, a tak jsme s mladší dcerou vešli do chaty s tím, že žena zůstane s dcerkou uvnitř, já koupím čaj, horkou polévku a vrátím se za starší dcerou, aby se také v přístřešku u chaty najedla a zahřála. V chatě byla ale pomalá obsluha a na konec listopadu hodně lidí. Když už jsme konečně přišli na řadu, přiběhla starší dcerka s tím, že potřebuje na toaletu.

„A kde je Matty?“ ptal jsem se.

„Uvázaný u chaty, hned za ním půjdu,“ odpověděla.

Dcera šla na toaletu a já s polévkou a horkým čajem nachystal stůl. Když už je dcera uvnitř, ať si to sní pěkně v teple. Vyšel jsem ven, ale naše štěně jsem neviděl. Několikrát jsem ho zavolal. Mohlo se třeba odvázat, kdo ví, jak ho dcera přivázala, a poodběhnout. Bez výsledku. A tak jsem se vrátil do chaty.

Dcera už seděla u polévky.

„Kde jsi ho, prosím, uvázala?“ zeptal jsem se dcerky. Dcera ihned přestala jíst a utíkala ven. Matty venku skutečně nebyl. Do večera jsme našeho psa hledali. Ptali jsme se lidí, obě dcery plakaly a daleko k slzám jsme neměli ani já a má žena. Po psovi se slehla zem. Dokonce jsme nahlásili ztrátu i na policii. Dcera přestala mluvit, budila se ze spaní a plakala. Vyvěsili jsme všude plakáty, že se náš pes postrádá. Slíbili jsme za jeho nalezení odměnu. Nikam to nevedlo. S ženou a dětmi jsme každičký volný den jezdili do těch míst a hledali naše štěňátko. Po třech týdnech jsme se pomalu smiřovali s tím, že Mattyho už neuvidíme. Blížily se Vánoce, byla spousta práce a my s ženou zvažovali, jestli máme dětem pořídit jiného psa. Obě dcery ale tvrdily, že si jiného pejska nepřejí. Když jsme se jich ptali, co by si přály od Ježíška, mladší dcerka ještě na něj věřila a starší nic neprozrazovala, obě řekly jediné: Mattyho.

„Měly bychom koupit hodně podobného vlčáka, nebo se usouží,“ navrhovala žena. Já ale nechtěl děti klamat a byl jsem přesvědčen, že by si svého pejska poznaly. A proto jsme koupili hračky, knihy, oblečení a pejsek pod stromečkem chyběl. Byly to smutné Vánoce.

Na první svátek vánoční jsme se dohodli, že si zajedeme na hory. Jezdívali jsme tak každým rokem. Děti se vyřádily ve sněhu a po pohádkách a cukroví jsme měli alespoň nějaký pohyb. Nevím, proč, ale něco nás táhlo právě do míst, kde jsme před měsícem přišli o našeho psa. Nepřipomínali jsme si, co bolavého se nám tehdy stalo, a došli jsme zase až k chatě. Byla kupodivu i v tento den otevřená. Viděli jsme na obou dětech, že myslí na Mattyho. Šly ochotně dovnitř, už nemohly znovu přijít o kamaráda. Vypili jsme uvnitř čaj, povídali jsme si v teple u krbu, a když jsme konečně vyšli před chatu, už se pomaličku stmívalo. A pak se stal zázrak!

Před chatou se rozběhly obě děti k nedalekým lavičkám. U jedné z nich byl přivázaný pejsek, vlčáček. Byl podobný našemu Mattymu.

„To je Matty, fakt je to Matty!“ křičela naše starší dcera. Mladší se k ní přidala. Pes skákal radostí. Nebyl podvyživený, špinavý, mokrý. Byl stejný, jako když jsme tam s ním byli před měsícem, jen byl o něco větší. Byl to skutečně náš pes. Nikdo neviděl, kdo ho tam přivázal. Nikdo se k němu nehlásil.

Kdyby nám ho někdo ukradl, nešel by s ním ke stejné chatě o měsíc později. I kdyby nám ho chtěl vrátit, že se v něm hnulo svědomí, nemohl nikdo tušit, že za měsíc tu spolu zase budeme. A nemohl se odvázat, ztratit se, měsíc žít někde v lese a pak se vrátit zpět a zase přivázat.

Zpět domů se nás vracelo pět. Vyšli jsme čtyři a na zpáteční cestě nám přibyl náš milovaný čtyřnožec. Dcery dlouho věřily tomu, že Mattyho jim přinesl Ježíšek. Já a má žena jsme si to neuměli vysvětlit. Nikdy jsme na záhadu nepřišli. Jisté je jen to, že Matty s námi žil dalších patnáct let. Byl to moc dobrý pes. A ač jsme pak měli ještě další dva psy, jen Mattyho zmizení a opětovný návrat o Vánocích se řadí mezi skutečné vánoční zázraky.

A tak ten rok jsme měli skutečně nejkrásnější Vánoce.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10