Jednou v adventním čase

Byl večer po svátku svatého Mikuláše, venku nevlídné počasí, drobně mžilo a sem tam poletovala sněhová vločka. Prostě, psa by člověk nedokázal vyhodit. Pěkně v teple jsem s manželem seděla na gauči před zapnutou  televizí a bylo mi příjemně. Blížila se jedenáctá hodina. Zvedla jsem se, vzala do ruky dva hrnky od čaje a zamířila do kuchyně. Měli bychom jít spát, pomyslela jsem si. Vtom zazvonil telefon. Volala dcera. "Mami, prosím tě přijeďte pro nás.  U nás v domě hoří a já jsem s holkama na ulici a je nám hrozná zima". Rázem bylo po myšlence na spaní i po pohodě.  Manžel šel pro auto a vyjeli jsme zachraňovat dceru  a dvě vnučky.
Bydlí asi osm set metrů od nás, takže jsme u jejich domu zastavili brzy.
 Zvědavě a s obavami jsme se rozhlíželi. U domu stála dvě hasičská auta a auto policie, samotný dům byl ohraničený páskou se zákazem vstupu. Mezi přihlížejícími jsme viděli na trávníku stát dceru s vnučkami. Na zemi vedle ní stála větší taška, v ruce držela přepravku s kocourem. Holčičky měly na sobě pyžamo, přes sebe bundy a na zádech baťohy do školy. Naložili jsme je a odvezli do našeho domku. 
Teď jsme se dozvěděli,  co se vlastně přihodilo. V sousedním bytě usnula paní a na stole, na adventním věnci nechala hořet svíčku. Zřejmě i ráda popila víno. Probudila se pozdě, když už byt od svíčky hořel. Ostatní nájemníci cítili na chodbě silný kouř a zavolali hasiče. Do bytu, ve kterém tušili malér, se dostat nedokázali. Paní, zmatenou a přiotrávenou dýmem, vyvedli později hasiči. Ti také v domě vypnuli elektřinu, zavřeli plyn a nařídili evakuaci obyvatel. Tak jsem naše trosečníky uložila do bývalého dětského pokoje.

Uvidíme, co se bude dít zítra. A viděli jsme. Zvenčí dům vypadal skoro normálně, jen jedno okno bylo beze skel, vlastně bez rámu a nad ním na omítce až ke střeše byly patrné stopy, kudy šly nahoru plameny a kouř. V domě to všude nepříjemně páchlo. A v dceřině bytě byla nepředstavitelná spoušť. Všude ležela černá vrstva sazí, zdi zčernalé a příšerný smrad.  Tak co teď?  Hlavně  větrat. Oba byty, dceřin i ten, kde hořelo, byly pojištěné. Hned se začalo jednat. Z pojistky se zařídí úklid a malování bytu, a také čistírna. Všechny věci v bytě se začaly třídit do pytlů. Něco půjde do čistírny, něco se vypere. Matrace z postelí - vyhodit, deky, co jdou čistit, tak do čistírny, jinak vyhodit. Květiny zmrzly, tak odnést do kontejnéru. Bohužel, ještě několik dnů nepůjde elektřina a plyn, musí se udělat nová revize. A tak brzy se stmívá a je zima.

A u nás v domě?

Máme kocoura, takového dobráka a tomu jsme do jeho revíru přivedli kocoura s velmi silnou osobností. Museli jsme je úzkostlivě separovat. Pozor, zavři dveře, tady v pokoji je Ferda. Ať Etián neuteče na chodbu, Ferda teď jde k misce! Ferdo, tam nepůjdeš, tam máme hosta... Dcera samozřejmě musela chodit do práce a vnučky do školy. Zprovoznění bytu trvalo tři neděle. Stěny se musely důkladně oškrábat a pak vymalovat. Pračka u nás jela celé dny, prádlo viselo všude kam se člověk podíval. Sedací soupravu  firma vyčistila, bohužel, zápach se z ní nedostal. Po všech pokusech se musela  nakonec odvést do sběrného dvora. Všichni jsme byli unavení a blížily se také vánoční svátky. Dcera se odstěhovala 22. prosince. Co mi zůstalo v hlavě, když si na událost starou 3 roky vzpomenu?  Mít  pojištění  je v kritických situacích podpora, i když nikdy se z pojistky nezaplatí všechny ztráty. Já sama jsem mnohem opatrnější, rozhodně nenechám svíčku ani chvíli bez dozoru. Když vidím v televizi záběry na nějaký požár, tak vím, jací jsou chudáci i ti, u kterých sice nehořelo, ale kteří mají vedle byt, nebo o patro níž.

A kdyby došlo k náhlé evakuaci, víme, kde máme zrovna položené důležité věci jako občanský průkaz, pas, platební kartu? Raději dál o takových záležitostech nemluvit.