Dárky a dárečky se nedávají jen o Vánocích. My máme v rodině takovou dohodu, že mně i mé sestře udělá největší radost dárek finanční, za který si pořídíme to, co skutečně potřebujeme. A tak už nějaký ten rok dostáváme od mamky i taťky finanční hotovost, a jsme spokojené. Tento příběh je z doby, kdy taťka přišel na zlepšovák.

Aby nedával na narozeniny obálku s penězi, tak koupil velkou bonboniéru, opatrně nařízl průhledný celofán zboku, vložil pod něj bankovku a celofán zase opatrně zalepil izolepou, že to nešlo ani poznat. Takto jsme přijeli k mé sestře, když měl synovec své šesté narozeniny. My se sestrou si předáváme klasické dárky, aby nechybělo i překvapení. A tak Petřík dostal od nás dárečky a můj taťka mu předal velkou bonboniéru.

Sestra mu ji dala do ruky a synovec s ní odběhl do pokojíku. Když se pak vrátil, byla zábava v plném proudu. Děti si hrály, dospělí seděli u kávy a povídali si. Došlo na dort, pohár, společenské hry atd. Večer jsme jeli domů.

Za nějaký čas mi taťka říká: „Jestlipak si Péťa za ty peníze něco koupil, nebo mu je uložili na knížku?“ Nevěděla jsem, a tak jsem se sestry na to zeptala, když jsem s ní později mluvila po telefonu. „Jaké peníze?“, ptala se sestra.
„No, ty v té bonboniéře,“ řekla jsem.
„Ale tam žádné nebyly. Děti už bonbóny snědly, ale žádné peníze tam neměly,“ divila se sestra.
Protože nešlo o stovku nebo dvě, ale celou tisícikorunu, tak jsem informovala svého taťku.
„Jestli náhodou nevypadla v autě,“ řekl taťka, šel do garáže a jal se prohledávat svůj automobil.
Mezitím sestra prohledala dětský pokojík, jestli peníze někde nevypadly tam. Podívala se za postele, nadzvedla dokonce i matračky, zatímco můj taťka prohledával sedadla v autě. Ani na jedné straně se peníze nenašly.
„Vidíš to? To máš z toho, že jsi na peníze ihned neupozornil,“ vyčetla jsem taťkovi.
„Já si myslel, že to bude překvapení,“ řekl smutně taťka.

Mezitím přišly sestřiny děti ze školy a sestra se hned ptala Petříka, jestli neměl v bonboniéře od dědy i peníze. Petr zaváhal. Pak ale přiznal, že penízky tam byly. Byly ale pro něj, a tak si je nechal a nikomu o nich nic neříkal. Naštěstí si je uložil mezi ostatní a neztratil je, a tak si za ně šel s maminkou druhý den vybrat nové brusle, které si moc přál.

Od té doby už víme, že dárky od dědy musíme vždy pořádně prohlížet. On totiž občas přejde na inovaci a místo do bonboniéry dá např. mému pubertálnímu synovi štangli Lovečáku a penízky přibalí do ní. Aspoň se s dědou nenudíme…