Zamyšlení nad uplynulým rokem

Sedím u počítače a rekapituluji rok, který pro mě a moji rodinu byl z větší části plný kalamitních událostí. A to hodnotím pouze věci, které se dotýkaly přímo mé vlastní osoby, vůbec neřeším celosvětový vývoj v ekonomice a politice, ale obyčejné lidské trampoty.

Situace v práci se vlastně začala vyvíjet velmi špatně již minulý rok při výměně ředitele. Nepadli jsme si do oka. Nejsem typ člověka, který umí podlézat a říkat nepříjemné věci do očí, protože to každý neunese. Nový šéf se ukázal jako ješitný a nechal se oslnit pozlátkem pochlebovačů, takže se moje postavení ve firmě začalo otřásat v základech, až to začátkem tohoto roku dospělo do stádia, kdy jsem chtěla dát výpověď. Ale neměla jsem šanci něco najít, nakonec jsem se sesypala u lékaře, když jsem si šla pro léky. Dal mi prášky na uklidnění a řekl: „Jen si chvíli, Zdeničko, pobuďte doma, odpočiňte si, však jemu dojde, co ve vás měl."

Pak mi volal přítel, že dostal vyhazov z práce a stále nic nenašel, přitom má dvě vysoké školy, je skvělý člověk, ale handicapem je věk.

Navíc jeden velmi skvělý kamarád oznámil, že nastupuje do Brna na Žlutý kopec. Volávali jsme si, ale na Vánoce se již neozval.

Další "kuriozitu" jsem zažila, když jsem byla asi týden na neschopence. Byla jsem na kontrole na radiaci, kde mi minulý rok ozařovali ostruhy na patách. Hodnotila jsem situaci slovy: „Konečně mám, pane primáři, pokoj, nic nebolí!“ To bylo v pátek. A z úterka na středu v noci jsem při cestě na WC sklouzla na koberci a upadla. Bohužel pud sebezáchovy zafungoval úplně jinak, než bych čekala. Protože jsem chtěla chránit svůj umělý kyčelní kloub, na nohu jsem si sedla, samozřejmě na tu operovanou. Sevřela mě příšerná bolest, na malou potřebu jsem nedošla. Nevím, jak dlouho jsem ležela v obýváku na zemi, možná jsem byla v bezvědomí. Pak jsem zjistila, že nemohu vůbec nic. Klíč byl zastrčen ve dveřích, plazila jsem se nekonečně, abych ho vytáhla, sama nevím, jak se mi to podařilo. Následovalo další plazení zpět, mobil ležel pochopitelně u mé postele…

Když přijela dcera, zjistily jsme, že mi z nohy trčí kosti. Volala doktorovi, co má dělat, jestli máme jet k němu. Ten řekl: „Jak chcete maminku dostat ze třetího patra? Ta noha musí být zafixovaná, okamžitě volejte záchranku!" Přijeli rychle, ale připadalo mi všechno strašné, vyšetřování v nemocnici úděsné. Na programu byla okamžitá operace, dva dny nato jsem si v nemocnici rozbila hlavu, protože jsem nešika a neumím chodit o podpažních berlích.

Co pak se mnou? Bydlím ve třetím patře bez výtahu, takže mě převezli k rodičům, kde se maminka, sama po infarktu, starala o otce po mozkové příhodě. Místo toho, abych jim pomohla, stala jsem se další přítěží. Dcera, která jezdívala babičce přes týden pomáhat s dědečkem, se tentokrát přestěhovala i s 2 malými dětmi k našim. Byla jsem na vozíku, dva měsíce jsem nesměla nohou pohnout, jediný povolený pohyb byl trochu cvičit chodidlem. Stále jsem měla panický strach z berlí.

Obdivuji dceru, jejího manžela, který jezdil za ní a za dětmi, a ještě více moji maminku, že to se mnou vydrželi. Trpěla jsem obrovskou depkou a celé to kulminovalo, protože mi od března nikdo z práce nezavolal.

První měsíc jsem nedokázala ani číst, potom jsem přečetla všechno, na co jsem dříve neměla čas. Potom jsem se začala dávat dokupy, postupně cvičit a třeba jsem na vozíčku aspoň umyla nádobí, vyžehlila.

Uprostřed léta, kdy jsem již chodila o francouzských berlích a dcera již za námi jen dojížděla, dostala maminka další srdeční příhodu. Okamžitě jsme volali záchranku. Další nervy - o mámu a co s dědečkem, naštěstí měla neteř prázdniny a tak se u nás střídala ještě se svou mámou. Maminka se z toho přece jen dostala a zdálo se, že bude chvíli klid.

Rehabilitovala jsem, noha se léčila, povzbuzovali mě přátelé a já věřila, že ten mizerný rok se začne obracet k lepšímu.

Na podzim zemřela švagrovi sestra na rakovinu.

10. prosince se tatínkův zdravotní stav natolik zhoršil, že u nás v noci byla opět rychlá záchranka. Když jsem ho viděla při první návštěvě na JIPce, už jsem nevěřila... Pan primář mi dokonce nedokázal dát odpověď, zda se tatínek ještě vzpamatuje a bude tu s námi. Maminka se úplně sesypala, nedokáži ji z té melancholie vůbec dostat, protože bych nejraději brečela taky, mám strach vlastně o oba.

Vánoce byly prostě nijaké, ještěže už skončily. A to tu byla dcera s manželem a dětičkami, které aspoň běhaly a dělaly nepořádek a nutily nás myslet na ně a ne se neustále zaobírat černými myšlenkami. Dnes před večerem odjeli domů, při odjezdu zjistili, že jim na autě chybí SPZ. Řeknete prkotina, ale to již se rozplakala moje velmi klidná dcera, protože ještě bude běhat po úřadech.

Pořád není konec roku! Vím, že se mnoha lidem staly mnohem horší příhody. Rodiče mají svůj věk, ale miluji je, žádná rozumná slova nepomáhají.

Asi dobře vím, proč nenávidím devítku - i moje nepovedené manželství se uzavíralo v roce s devítkou na konci.

Všechno se to muselo semlet najednou, nikdy si již nebudu dávat žádná novoroční předsevzetí.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10