Mikuláš, čert, anděl a menší tragédie

Jako malí jsme se na Mikuláše a čerty vždy těšili. U nás na vesnici to chodilo tak, že všechny akce pořádající pro děti zajišťovalo námi zvolené zastupitelstvo, které se i tak staralo o celý chod vesnice.

Vždy se našel nějaký zájemce, který rád dělal Mikuláše, čerta a anděla.

Naši, jako jiní lidé, dali určitou částku na nakoupení dobrot nebo přímo, každý co chtěl, nakoupil a pak předal před příchodem Mikuláši.

Už jsme s bratrem nebyli tak malí a nějaké tyhle události už jsme měli rok co rok za sebou.

Blížil se večer, všude tma a čas příchodu již zmíněných, a my se báli víc a víc. Zlobili jsme, a po celý rok jsme věděli, že si pro nás čert přijde.
Po vesnici se rozléhal cinkot řetězů, řev a křik prchajících malých dětí, u těch starších spíš smích a úšklebky.
A nám už jen ten cinkot, řev a křik naháněl hrůzu.
Pak to přišlo, zvonek a já celá ustrašená jsem zůstala stát u stolu v kuchyni a třásla se, zatímco bratr se mezitím schoval v pokojíčku pod postel.
Čert vlítnul do kuchyně s burácivým řevem a řetězem.
Jenže co nikdo nechtěl, přiběhl druhý čert s velkým pytlem z části naplněným uhlím.
Já tam pořád stála celá zkoprnělá, bez pohybu a jen sledovala, co se bude dít.
V tom přišel anděl s milým úsměvem a chvíli po něm Mikuláš, který mi řekl, že pokud řeknu básničku, dostanu odměnu, což se i stalo a já si mohla oddychnout. Čerti se šklebili, strašili, ale už mě nechali.
Jenže pak to teprve přišlo, to nejhorší, co se mohlo stát.
Bratr byl po celou dobu stále pod postelí a vylézt nechtěl.
Čerti, posilnění několika panáky, jak to na vesnici chodí, byli v ráži a už je nebavilo čekat, až bratr vyleze.
Přesunuli se do pokojíčku a čert se sehnul a začal bratra dolovat z pod postele, ten sebou cloumal a krčil se u zdi, čert ho chytil za ruku a tahal ho ven.

Když už byl napůl venku, vysmýkl se čertovi a utekl do předsíně, kde byl ještě malý kumbál, a tam se schoval.

Čerti hned za ním s řevem, s burácejícím řetězem, bratra popadli, ten sebou škubal a bohužel co nikdo nechtěl, spadl na plechový kýbl a rozsekl si čelo, nejdřív si toho nikdo nevšiml, že bratrovi teče krev, jak byl otočený zády, navíc posílení čerti si ani vůbec neuvědomili, že spadl na kýbl, a vystrašený bratr v tu chvíli nepocítil ani žádnou bolest.

Všimla si toho až máma, při tom rachotu čertů nebylo ani moc slyšet, že spadl kýbl a bratr s ním. Nakonec bratra nechali a odešli.
A našim nezbylo nic jiného, než jet s bratrem do nemocnice, kde mu ránu zašili.

Dodnes má jizvu a vzpomínku, na kterou nikdy nezapomene a ponaučení: nikdy, ale nikdy se neprat s čertem, což opravdu od té doby dodržel.