Vojenské Vánoce

Celkem v klidu jsme jeli na přísahu, ale... maminka ji celou proplakala. Bráchu jsme skoro nepoznali. Ze štíhlého vysportovaného kluka byla kostra. Za šest neděl přijímače zhubnul snad patnáct kilo. Přičítal to nedostatku spánku a také režimu, kdy se dělá všechno ve spěchu, takže se prostě nestíhá najíst. Přivezli jsme mu sice hromadu dobrot, ale moc toho nesnědl, jak měl stažený žaludek.

Ale přece jenom nás trochu uklidnil tím, že v kasárnách není žádná šikana, mazáci jsou fajn kluci a jelikož zjistili jeho sportovní nadání, vzali ho mezi sebe na různé sportovní akce.

Tak brácha přežíval den za dnem na vojně a podzim se pomalu přehoupl do zimy. Už předem hlásil domů, že na Vánoce rozhodně nepřijede, opušťák dostanou starší kluci, on jako bažant nemá nárok.

Maminka se sice s tímto faktem nesmířila, ale rozhodla se, že když nemůže bráška domů, hlady na Vánoce rozhodně trpět nebude. Od prvního prosincového dne to u ní v kuchyni vypadalo jako ve filmu Santova pekařská dílna, jen Elfové chyběli. Jejich funkci jsem musela zastat já. Každý den jsem po práci nastoupila na druhou směnu v maminčině kuchyni. Co bych pro brášku neudělala. Zapomenuty byly všechny sváry a neplechy. Nic už jsem nevěděla o tom, jak mi prokousnul tvář, jak mi dával do postele plechová autíčka, nebo jak přehrál všechny moje kazety Metallicou. Teď to byl prostě vojáček-chudáček. Tak hurá do pečení.

Tatínek plnil pouze funkci hlavního ochutnávače, takže jsme se do toho vrhly s maminkou. 

Ta sehnala snad největší krabici, co jde poslat poštou a denně do ní přibývaly bráškovy oblíbené druhy cukroví. Vanilkové rohlíčky, linecké slepované, pracny, kokosové střapáče, košíčky, kuličky rumové i ořechové, vosí hnízda, perníčky, marcipánky a hlavně ořechy - rodinné stříbro. Recept, který mě přiváděl k šílenství. Jsou to slabounké slupičky z hořkého kakaového těsta  spojované rumovým krémem. Brácha je miluje a já nenávidím - těsto musí být ve formičkách opravdu tenké, je to hodně pracné a dost křehké.

Krabice se ale docela rychle plnila a maminka konečně uznala, že víc už péct nebudeme, musí se tam přece vejít ještě slané dobroty - salámy, klobásy, okurky, paštiky, sýry, atd.

Balík vážil snad metrák, maminka s tatínkem měli co dělat, aby ho odvlekli na poštu.

Škoda, že se chvíli nezdrželi... Těsně se totiž minuli s telegramem. 

Brácha totiž v nějakém vánočním turnaji ve fotbale dopomohl kasárnám k vítězství a za odměnu dostal na celé tři dny opušťák. Přijede 23. prosince a vrací se až 27. prosince.

Ve chvíli, kdy si naši četli telegram, megabalík už putoval směr kasárna. Což o to, on tam na bráchu počká, nebylo tam nic, co by se rychle zkazilo, ale nám doma zbylo jen trochu cukroví pro tatínka, my s maminkou to moc nejíme.

Maminka byla zoufalá, přijede její chlapec a ona pro něho nemá cukroví. 

Upečeme nové, dostala spásný nápad. A tak jsme 22. prosince téměř navečer nakupovali znova mouky, cukry, čokoládu, kokos, ořechy, rozinky a uháněli s tím domů. Znova se rozpálila trouba a už se jelo, tentokrát pomáhal i tatínek Slepoval linecká kolečka. Pekli jsme celou noc a celý druhý den. Snědli jsme u toho dvě sklenice okurek a kysané zelí, sladké jsme nemohli ani vidět.

Brácha přijel 23.12., přesně jak napsal, divil se sice, že ještě nemáme upečeno, ale pak ocenil naši obětavost a na posezení zblajznul velkou mísu cukroví. Maminka se až zalykala štěstím, jak chlapci chutná. Celé Vánoce stála u plotny a vyvařovala.
 

Brácha teda nakonec prožil své vojenské Vánoce celkem dobře, v kasárnách ho čekal pak ještě balík-obřík, o jehož obsah se podělil s kamarády.

Další Vánoce už jako mazák dostal regulérní opušťák, a jelikož to bylo zrovna v době po revoluci, měl štěstí a vojna se mu o půl roku zkrátila.

A já, i když jsem si tenkrát říkala, že už nikdy nebudu péct cukroví, peču ho pořád a nejen pro svou rodinu, ale i pro kamarády, takže moje kuchyň vypadá jako ta Santova pekařská dílna, jen Elfové schází...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz