Je to jen pár týdnů, co potratila. Další pokus vyšel naprázdno. Tentokrát byl lékař víc než upřímný. Naděje sice umírá poslední, ale měli by začít uvažovat o jiné možnosti - o adopci.

„Nejsi unavená?“ ptá se Tomáš Mileny. „Nepůjdeme domů?“ Milena se smutně usměje a kývne. „Co doma? Ale půjdeme, když chceš. Jenom ještě koupíme v marketu něco domů,“ začne Milena uvažovat prakticky.

V přízemí obchodního centra je nějaká akce. „Pojď se podívat,“ táhne Tom Milenu k velkému vánočnímu stromu.

Není to obyčejný strom, kromě obvyklých ozdob a světel jsou na něm navěšeny i pestrobarevné obálky.

Jde o charitativní akci Vánoční strom splněných přání. Děti z dětských domovů napsaly nebo nakreslily do obálek svá přání, co jim má přinést Ježíšek. Kromě přání obálka obsahovala ještě křestní jméno a věk dítěte. 

Kdo měl zájem splnit dítěti přání, měl dvě možnosti. Vybral si ze stromu obálku a donesl ji ke stolku, kde dívky k tomu určené přání otevřely, buď dárce šel a dárek koupil, byl-li nad jeho finanční možnosti, věnoval nějakou částku a obálka se vrátila na stromek. Dívky vše pečlivě zapisovaly.

„Uděláme někomu radost?“ zeptal se Tom a Milena rázem ožila. Každý si vybral jednu obálku, Milena oranžovou a Tomáš světle modrou. „Jé, no nazdar, jak já budu vybírat panenku?“ smál se Tom, ale Milena měla v obálce přání devítiletého Lukáše, který si přál jakési monstrum, které se změní v auto. Tak si přání prostě vyměnili. Tomáš vesele vybíral hračku pro Lukáše a docela si to užíval. Zato Milena měla starost, aby vybrala tu nej nej nejkrásnější panenku, bylo jich v obchodě tolik. Kdyby aspoň znala tu holčičku, věděla jen, že se jmenuje Anetka a je jí šest let.

Konečně vybrali hračky a šli je odevzdat dívkám ke stolku. „Mohla bych vidět ještě jednou to přání?“ ptala se Milena dívky. Všimla si totiž, že bylo u panenky ještě něco připsáno. Dívka se usmála, pochválila krásnou panenku a podala jí obálku. Bylo tam - Od Ježíška si přeju panenku a MAMINKU. 

„To tam píšou skoro všechny děti,“ pokrčila dívka rameny a vzala si přáníčko zpět.

Tu noc Milena nemohla spát, pořád myslela na jedno dětské přání. Ona přece splnila jen část. I kdyby byla panenka sebekrásnější, Anetka si přála maminku a tu jí Ježíšek nepřinese. A co kdyby...

Milena nemohla ani dospat. Hned ráno běžela do obchodního centra, snad něco zjistí. 

Strom splněných přání samozřejmě nebyla akce pro jeden dětský domov. Nebylo ale zase tak moc těžké najít šestiletou Anetku, co napsala své přáníčko. Zvlášť, když se Milena svěřila se svým nápadem Tomovi. Ten byl opatrný, bál se, aby nebyla Milena zklamaná, kdyby se nemohla s Anetkou vidět.

Ale k setkání přece jen došlo. A nejen k setkání, Tom zjišťoval možnosti a nakonec si zažádali s Milenou o svěření Anetky do pěstounské péče. Nebylo to vůbec jednoduché, museli podstoupit spoustu testů a vyšetření, ale Anetku si půjčovali z dětského domova jak to jen šlo, a když viděli, jak malá k nim vždycky radostně utíká a jak nerada se od nich vrací zpět, udělali by cokoliv, aby u nich už mohla být pořád.

Rok se sešel s rokem.

Zase je zlatá neděle. Tom s Milenou se už jen tak neprocházejí městem ruku v ruce. Tom má totiž na ramenou malou Anetku, aby všechen ten předvánoční mumraj viděla z výšky.  A Milena nakukuje do všech stánků, aby ještě něco zajímavého Anetce ukázala. A támhle jsou poníci, tam ještě musí a tady mají krásné perníčky. 

„Jé, to jsou krásný perníčky, skoro tak krásný, jako jsme pekly my, viď, maminko,“ naklání se Anetka, aby lépe viděla. Milena bere dítě do náruče, líbá ji a pro slzy nevidí. „Nebreč, mámo, rozmažeš si make-up,“ směje se jí Tomáš. To nic, to jen mráz štípe do očí...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz