Vánoční strasti s manželem

Nejdřív mu vadil stromeček, jehličí mu padá do kafe, všude je z toho binec...Tak máme umělý, je krásný, mně to nevadí, přírodu tedy supluje chvojí ve váze. Pak mu začal vadit kapr. Vlastně mu prý nikdy nechutnal, má spoustu kostí atd. Tchyně sice vyprávěla, že se s ním vždycky cpal jako protržený, ale i tady mu vyhovím. Dostává tedy filé, nebo řízek. Oproti tomu se mu zdá, že bramborového salátu z pěti kil brambor pro tři lidi je málo, s takovou troškou je zbytečné prý špinit lavor.
Stromek nezdobí, ale kibicuje, jak to děláme blbě. Hlavně nesmíme s dcerou na něj umístit ani svíčky, ani prskavky, to on si jako dobrovolný požárník prý na triko nevezme. Vloni jsem sestavovala zvonkohru, radši bych si vykloubila ruce, než ho požádat o pomoc. V životě jsem neviděla nikoho se tak radovat, když jsem pověsila andělíčky hlavami dolů, to se mohl potrhat smíchy. Bojkotuje i vánoční tradice. Do lodiček ze skořápek cvrnká, jako že jsou v peřejích, drobné mince zpod talířů ukradne všem, ale koledy naopak chce zpívat sám a co nejhlasitěji, o což však zase nestojíme my s dcerou. Riskovaly bychom příchod policie v domnění, že u nás na Štědrý den někoho vraždíme. Nemá rád ani vánoční návštěvy. U nás doma je přijímá s radostí a štědrostí, ale nechce nikam chodit, ani k našim na oběd. Co se týče jídla, prý věří jenom mně a svojí máti, moje maminka by mu mohla jako pečeni předložit třeba nutrii nebo ondatru.

Výhrady má i k televiznímu vysílání, všude samé pohádky, komedie a koledy. Přepíná z programu na program, a stejně nemůže nic pořádného najít. Ano, Krvavý sport, Kill Bill, nebo Vřískot o Vánocích většinou nedávají.

Jeden zvyk ale dodržoval vždy rád, není to až tak běžné, ale trval na tom, že on si přece nebude kupovat jmelí u stánku, o rodinné štěstí se dokáže postarat sám, a tak každý rok na Štědrý den dopoledne, vytáhnul řvoucí dcerušku od pohádek do lesoparku na procházku za účelem vlastnoručního narvání jmelí. Tam nechal dítě pod stromy a sám se drápal do korun urvat kus cizopasného bejlí. Tajně jsem dítěti podstrkovala do kapsičky cedulku s adresou, kdyby tatík sbuchnul, aby dobří lidé přivedli domů aspoň ji.

Jeho druhý neobvyklý vánoční zvyk souvisí s dárky. Tvrdí, že na nákup nemá jaktěživo čas, dobře ví, že dárečky pro dceru, něho i celou naší rodinu obstarám já, s tím si hlavu lámat nemusí. Jediný dárek, co kupuje, je ten pro mě. A pro ten pravidelně vyráží na Štědrý den po obědě, pořádně odpočinutý, vždyť je do večera času dost. Stejně neví, co by mi měl koupit, vždyť mám jeho a tak mám v podstatě všechno, ale prý snad o něco zakopne. Udělalo by mi radost milion maličkostí, které by rozhodně shánět nemusel, cokoliv od kosmetiky mimo solviny, hrníček, šátek, bižuterie, ale on trvá na něčem originálním. No pravda, žehlicí prkno nebo sušák na prádlo mi nepřipadá jako ideální dárek, ale darovanému koni ...že. Loni si ale po obědě trochu zdříml a probudil se někdy kolem půl čtvrté. A to byl fofr, na kolenou prosil dcerku, aby šla s ním a poradila mu. Ta pak vyprávěla, jak v marketu rotoval mezi regály a cokoliv mu poradila, bylo špatně, hledal přece něco originálního a hlavně jako stvořeného přímo pro mě. Sada zářivě červených kastrolů bylo to pravé. Byl spokojen, pro letošní Vánoce udělal vše, co mohl. Doma ještě hodil dárek po dceři, aby ho vkusně zabalila a sám se zhroutil vysílen na sedačku, kde jsem mu musela poskytnout první pomoc ve formě mísy cukroví a podnosu s chlebíčky, aby do večeře vydržel.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz