Vánoční putování na besídku

Je velice zvláštní, že nám v myslích zůstanou vetknuty dávné vzpomínky, které občas vyvstanou a my je prožíváme znovu ve zcela jiné situaci, věku i prostředí.

Moje maminka byla veliký vypravěč. Její pohádky byly tak barvité a opravdové, že jsme se jako děti schovávaly pod jejími „křídly“, když je vyprávěla.

Do svých 5 let jsem žila s mámou a tátou v malé vesničce na slovensko-polských hranicích. Dnes už obec vypadá jinak, ale tenkrát jsme žili v „kasárnách“, kde jsme bydleli přímo v budově, kde otec i s kolegy sloužil. Dnes takové bydlení vidíme v Četnických humoreskách nebo v Ženě zákona.

Někdo tvrdí, že si malé dítě nepamatuje zážitky z dob, kdy mu bylo 3-5 let, ale i z této doby zůstanou záblesky, a stačí vyprávění dospělého a hned mnohé pochopíme. Já si pamatovala velikou vánici, nějakou strž a křik lidí. Později mi maminka povyprávěla celý příběh, kterého účastníky jsem byla já i rodiče.

Tenkrát byla velmi tuhá zima. Psal se rok 1958. Napadlo velké množství sněhu. Pro nás děti z kasáren to bylo velké potěšení, protože nás maminky brávaly na nedaleký kopec a jezdily jsme na saních. Hned po obědě jsme měly vyrazit do vesnice na vánoční besídku pro děti. Do vesnice to byl pořádný kousek, šlo se i přes les a velmi úzkým chodníčkem.

Maminka mě pořádně navlékla, vzala do termosky horký čaj, posadili mě s tátou na sáně a spolu s dalšími účastníky jsme se vydali na cestu do vesnice. Vítr ustal, takže cesta tam proběhla v pohodě. Odpoledne se vydařilo, sešlo se na třicet dětí, zpívalo se, předváděly se scénky, dostaly jsme dárečky. Na zpáteční cestu jsme se vydali raději dříve. Opět začalo mrholit, a při putování lesem se strhla sněhová bouře. Všichni se seskupili kolem sebe a radili se, co dál. Zda se uchýlit pod stromy nebo opatrně pokračovat. Nakonec jsme všichni šli dál. Vítr smýkal větvemi stromů, a když jsme došli k úzké lávce přes rokli, spadl na ni veliký strom a shodil ji dolů. Naštěstí jsme ještě nebyli tak blízko, aby došlo k neštěstí. Horší byl fakt, že dál se muselo údolím, kde byl naštěstí zamrzlý potok, ale žádný chodník. Pokračovali jsme pomalu a všichni v závěsu. K večeru jsme dorazili do kasáren. Pamatuji si dodnes, jak jsem ležela na teplé peci s dárky v náručí a maminka mě přikryla ovčí houní. Vím, že jsem se cítila bezpečná.

Tenkrát se dospělí domluvili, že když už všichni ve zdraví přežili tu chumelenici, tak si Štědrý večer zorganizují všichni spolu a jinak než obvykle. A tak se v naší prostorné kuchyni srazily stoly, přenesl se z ložnice stromeček a sváteční večeře i rozdávání dárečků se uskutečnilo ve vřelé atmosféře spřízněných rodin, které ochránily svá robátka na dlouhém putování a zasedly ke společné oslavě Kristova narození. Utkvěla mi v paměti přátelská atmosféra, příjemné teplo z kachlových kamen a poslouchání dávných příběhů, které vyprávěli dospělí.

Až po maminčině vyprávění jsem si spojila rokli, vítr, sníh a teplou pec do jednoho zážitku.

Byl to nejdramatičtější předvánoční zážitek, jaký jsem kdy zažila. Ke kasárnám jsem se vydala znovu až po padesáti letech. Doznala velkých změn, jsou opuštěná, takže jsem se dovnitř nedostala, ale dvorek a okolí jsem si pamatovala takové, jaké opravdu tenkrát byly.

I když venku prozatím není sníh, sváteční atmosféra bude co nevidět vstupovat do našich srdcí. Tedy hlavně do těch, která nejsou popoháněna  syslováním dárků, sháněním akčních slev a předvánočních výprodejů. Zde duchu Vánoc asi pšenka nepokvete. Měli bychom zvolnit tempo, více se zamýšlet a občas udělat něco, co nás posune blíže k sobě…

PS: Na jedné z fotek jsou ona „kasárna“ dnes po více jak 50 letech. Opuštěná, údajně je objekt na prodej. Evidentně nikdo nemá zájem...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10