Vyrůstala jsem na Slovensku, v malé vesničce uprostřed hor. Tenkrát ještě bývaly Vánoce na sněhu a fakt si nepamatuji takové, co by byly „na blátě“. Na svátky jsme se všichni náležitě těšili a tipovali si, copak nám asi Ježíšek ten rok nadělí. Nikdy jsem neměla přemrštěná přání, stačila mi nějaká knížka, když jsem byla menší, tak hračka, oblečení.

V tento čas mívali lidé k sobě nějak blíž, setkávali se sousedé, zpívaly se koledy a stráně ožívaly dětským smíchem. Velikým zážitkem byla cesta na půlnoční, já to měla blízko, bydleli jsme uprostřed vesnice, ale mnozí kamarádi a spolužáci se s rodiči vydávali na lyžích nebo sáních z okolních osad. Sníh vrzal pod nohami, vzduch voněl a od úst nám stoupala pára… Samozřejmě, že hned na mši jsme si obuly nové kozačky, tenkrát letěly „kordovanky“ různých barev, navlékly se do nových bund a kabátů. Kostel vždy praskal ve švech, společně jsme pěli koledy a pak si přáli požehnaných Vánoc.

Ten rok mi Ježíšek nadělil společenskou hru, sadu pastelek a výpravnou pohádkovou knížku. Mladší bráška mi ji záviděl a potají se kochal nad draky a čaroději. Slíbila jsem mu, že mu z ní budu číst. Na Boží hod vánoční se rodiče pravidelně scházeli se sousedy na kafíčko, grog a partičku karet a my děti jsme s nadšením uvítaly možnost udělat si vlastní vánoční program. Sousedí bydleli hned naproti a jejich Hanička byla moje nejlepší kamarádka. Já dostala na starost dozor nad bráchou i Hankou, jakožto nejstarší a museli jsme slíbit, že nic neprovedeme a budeme si způsobně hrát.          

Usadili jsme se v kuchyni, protože tam byla kachlová kamna, a tudíž bylo i nejtepleji. Než rodiče odešli na návštěvu, do kamen přiložili a přikázali mi více si kamen nevšímat. Na stole jsme měli mísu cukroví, zbytek kapřích řízků a oblíbené buráky. Četla jsem pohádky, hráli jsme Kloboučku hop a Člověče nezlob se. Pak mě napadlo, že bychom mohli dát na sporák zbytek voňavé purpury, abychom si vánoční pohodu ještě umocnili. Zdálo se mi, že žár z kamen je již slabý a že koření nebude správně doutnat. Udělala jsem přesně to, co nám bylo zakázáno, otevřela jsem kamna, tedy vrátka na nich a lopatkou posouvala zbytek dřeva a popela, abych mohla přiložit. To se mi sice podařilo, ale když jsem chtěla dvířka zavřít, upadla a zůstala v tzv.„uhláku“, který už byl naštěstí prázdný. 

V té chvíli jsme všichni začali plakat a s hrůzou očekávali to nejhorší a já musela přemýšlet, jak situaci zvládnout. Usadili jsme se kolem kamen a pozorovali  plameny v otevřené peci. Svorně jsme se modlili, aby rodiče brzo přišli domů a abychom nevyhořeli. Modlitby jsme protkávali koledami, a takto vytrvali asi hodinu, než se rodiče vrátili. Uhasit oheň vodou nás tehdy vůbec nenapadlo a dnes si uvědomuji, že by pak mohla případná jiskra cokoliv zapálit. Navíc na stole stála plná sifónová láhev v drátěném obalu, která nesměla chybět v žádné domácnosti. V kombinaci s plameny, při hašení, by to mohla být vražedná kombinace…             

Otevřená kamna jsme uhlídali, dřevo v klidu dohořelo a když rodiče přišli domů, ani nám nevyčinili, byli rádi, že se nám nic nestalo. Od těchto Vánoc uběhlo víc než 50 let a pořád vzpomínáme na sváteční večer, kdy naše modlení a koledy udržely oheň tam, kde měl být a nedošlo k neštěstí.   Ten další rok jsme už šli s bráchou na návštěvu sousedů spolu s mámou a tátou. Inu, pro jistotu…A kachlová kamna byla o pár let nahrazena ústředním topením. Ale atmosféru Vánoc nedělají přece věci, ale pohoda a láska v srdcích. Vánoce jsou mé nejoblíbenější svátky. Letos budou zvlášť očekávané, protože k mé vnučce Sárince přibyla druhá holčička, malá Ellinka.

Manžel s námi již není, odešel na věčnost před více než 3 roky, ale v našich myslích a vzpomínkách zůstane navždy. Vím, že z nebeské výše bdí nad kroky milovaných vnuček a Sárinka za krátký čas bude sestřence vyprávět, jaký byl děda koumák a vtipálek. Jak spolu jezdili na sáňkách a chodili se klouzat, trefovali koulemi sněhuláka a zpívali koledy…

Tak šťastné a veselé všem lidem dobré vůle.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10