Utopení

Každé ráno od sedmi hodin až do večera do šesti to bylo samé bouchání, klepání, bourání, zvuky míchačky a smích dělníků (o prachu, vápnu, betonu a jiných nečistotách, co jsme si nosili samozřejmě z chodby do bytu ani nemluvím).

Každý den se pracovalo, ať byl svátek nebo víkend, stavbyvedoucímu to bylo nějak všechno jedno, asi to bylo tím, že jsme se každý večer modlili, aby to alespoň měli co nejdříve hotovo. Prostě život na stavbě, nějak jsme si zvykli.

Za půl roku nám na domě vyrostly dva krásné nové a prostorné byty. Pomalu jsme se tedy smiřovali s tím, že se nám nad hlavu nastěhují dvě nové rodiny.

První rodina byla na druhé straně, takže ti nám nijak nevadili, ale noví sousedi s dětmi, co se nastěhovali přímo nad nás, to byla pecka!

Děti přišly večer ze svých zájmových kroužků a do té doby, než šly spát, dupaly jako opravdoví sloni. Skleničky, hrníčky i talířky nám skákaly v kredenci,  dokonce i já jsem měla pocit, že v gauči trošku nadskakuji.

Asi po týdnu tohoto otřásání celé bytovky na nás jednou večer zazvonila sousedka, co bydlí pod námi, jestli bychom mohli přestat tolik dupat, že by chtěla už jít spát, a když zjistila, že to nedupeme my, ale ještě ti nad námi, ihned šla o patro výš.

Takto to pokračovalo asi týden, paní se stále omlouvala, že dětem domluvila, ale že si musí zvyknout na byt, protože doposud bydleli v rodinném domě a tam dětské dupání nikomu nevadilo. Děti nakonec dostaly měkké papuče a bylo po dupání. Jak jednoduché vyřešení problému, že? No napadlo by Vás, že papuče všechno vyřeší? Spor byl tedy konečně zažehnán.

Musím ovšem podotknout, že když si děti papuče zapomněly nazout, měla jsem opět skákací večer.

Brzy poté nastal čas vánočních svátků. Umytá okna, vysmejčené kouty od pavučin, kam se za celý rok nepodíváte, protože na to prostě nemáte čas. Nazdobený stromeček, vyleštěná zrcadla, otřený prach ze všeho, okolo čeho projdete, podlahy se lesknou, nádobí se jen třpytí, a vy se těšíte, až si lehnete a nebudete nic dělat. Jenže to by bylo moc jednoduché.

Dva dny před Štědrým dnem sedím u počítače, všude ticho, děti nedupou, pejsek spokojeně spinká v pelíšku a já mám klid na to dodělat ještě nějaké pracovní resty. Najednou slyším zvuk, jako když kape voda. Jdu tedy do koupelny, ale všechny baterie máme nové, ani záchod neprotéká, ten je přece taky nový. Tak odkud ten zvuk jde? Rozsvítím v celém bytě, až po chvíli se podívám na strop, voda už je skoro všude, na poslední chvíli zachraňuji počítač, odsunuji stůl. Lítám po bytě s kýblem a hadrama jako šílenec. Letím o patro výš k sousedům, zvoním, klepu, ale všude ticho jako v kostele. Asi si užívají na horách a já si tady užívám potopu, připadám si jako na Noemově arše. No neštvalo vy Vás to? Volala jsem přítelovi, byl na služební cestě, naštěstí měl na nové sousedy telefonní číslo, ochotný soused asi za 2 hodiny přijel a vodu v jejich bytě zastavil. Díkybohu!

Mezitím se vrátil domů přítel, místo vůně cukroví a láskyplného objetí na něho čekaly kýble plné vody, opadávající omítka, mokrá podlaha a já zhroucená s hadrem na hlavě. Lepší Vánoce jsme si přát nemohli!

Po svátcích nastalo velké vyřizování na pojišťovně, abyste mohli uplatnit svoji pojistku, všechno se táhne a vy jen čucháte plísně a čekáte. Strop a zdi vypadaly děsivě, v ložnici se nedalo dýchat, museli jsme se přestěhovat do obýváku. Dokud Vám zeď nevyschne, nemůžete absolutně nic dělat. Navíc v zimě ani nemůžete tolik větrat, tudíž to trvá o pár měsíců déle. Tak jsme čekali a topili a stříkali zdi přípravky proti plísním. Nakonec nám pojistka z pojišťovny asi po 3 měsících byla vyplacena a my mohli malovat. Celý rok jsme si na vytopení ani nevzpomněli, až zase na Vánoce, sousedce se nás podařilo vytopit znovu! Tentokrát si dala na čas a bylo to alespoň až po Vánocích, navíc už jsme měli zkušenost a tak jsme věděli, co se všechno musí udělat. Nikomu bych tuhle zkušenost nepřála a bojím se, co zase bude příští svátky. Má vůbec cenu na ty svátky uklízet?

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10