První adventní neděle

Helča přiběhla a hned se zajímala, jestli už máme stromeček. 

„No letos jsme už pořídili umělej, Zdeněk pořád nadával, že mu jehličí padá do počítače, jinam než na stůl se stromek nevešel. Do vázy dám živý větve a bude to taky hezký. Po Vánocích ho strčím do krabice a bude uklizeno,“ říkám.

„My jsme koupili stromek hned první adventní neděli, ale jako obvykle, neobešlo se to u nás bez nějaké taškařice,“ začíná své vyprávění Helča.

Ten geniální nápad strávit první adventní neděli v centru Prahy dostal Milan, ale zároveň hned odmítnul vzít auto, to tak, do centra s autem, případné nákupy zvládnem MHD. Tak jsme vyrazili. Což o to, procházka po Starém Městě byla krásná, než rodinku napadlo, podívat se na trhy na Staroměstském náměstí. Tam nebylo téměř k hnutí. Vždycky jsem si přála mít labutí šíji, tak teď ji mám. Dva dny jsem potom nemohla hnout krkem, jak jsem pořád vyčuhovala, aby se mi Milan a děti neztratili v davu. Byla jsem jako pštros a vůbec nevím, co ve stáncích prodávali. Zato Milan si to užíval. Chtěli s dětmi ochutnat všechno, co viděli - pečené kaštany, klobásky, perník, bramborák, trdelník, Milan ještě svařák a medovinu. To jsem musela zarazit, chápeš, sama jsem nestihla ani špičku rohlíku, jak jsem je pořád hlídala. A oni se tvářili, že jsem Herodes.

Pak se rozsvítilo improvizované pódium a začal program. Písničky, koledy, veselé vyprávění, moc hezké. Malý čertík vyzval okolo stojící děti, aby také přišly na jeviště a přednesly svatému Mikuláši nějakou krásnou básničku, čeká je sladká odměna. 

Náš Ondra se nijak na veřejnosti nikdy moc nepředvádí, ale vidina dárku ho dohnala k výkonu. Na nic nečekal a než jsem ho stačila zarazit, vtrhnul na pódium. Poměrně pěkně řekl básničku, kterou se učili ve školce, potlesk ho odměnil a dostal balíček se sladkostmi. Všechno by bylo v pohodě a sluncem zalité, kdyby se ten blbec čert nezeptal, jak se těší na návštěvu toho opravdového Mikuláše. Ondra povzbuzen úspěchem přehlédl čerta jako lány a promluvil přímo k svatému muži:

No vpravdě Ondra použil jiné slovo, taky na h...

Celá rudá jsem se vřítila  na jeviště a rvala Ondru dolů. Ten řval, že chce ještě pokecat s Mikulášem a připomenout mu svoje požadavky, aby je mohl tlumočit Ježíškovi. Ubezpečila jsem Ondru, že si s dárky od Ježíška starosti dělat nemusí, ten nosí odměnu jen hodným dětem. Milan se na mě mračil, že kazím vánoční pohodu a já mezitím tloukla dceru do zad, abych z ní dostala praženou mandli, která jí zaskočila, když se bavila u bratrova vystoupení.

Hele, tady mají krásný stromky, Milan rázem ožil. No jasně, proč bychom měli kupovat stromeček u nás na sídlišti, když ho můžeme vláčet z centra.

Muž prodávající stromky rázem zhodnotil situaci. Mě semetriku přehlédl a svoji pozornost věnoval Milanovi, kterého zhodnotil jako dobráka. To je ta správná oběť, tomu prodá kdejakou haluz. Nazval Milana odborníkem a už mu vnucoval stromek, tvz. rohák. Měl větve zhruba v jedné třetině, takže ideální do rohu. Nelíbí se? Nevadí, dáme jiný. Druhý strom byl půlčák, výhodná koupě, přistaví se ke stěně v malém bytě. Náš syn zachránil situaci, prohlásil, že chce strom celý, bude uprostřed obýváku a budeme kolem něj tancovat. Prodejce zvolil jinou taktiku a ukázal nám to nejdražší, co měl. Krásnou stříbrnou jedli. Tak tu a žádnou jinou. Stála skoro 600 Kč.
 

Muž nám ji úhledně zabalil a už jsme ji vlekli k metru. Tam to bylo celkem v pohodě, jen musel mít stromek svoji vlastní jízdenku, holt jako člen rodiny.

Přestupovali jsme na autobus. „Milane, nepokládej ho na zem, je to tu počůraný od psů.“

„Prosím tě, v životě jsem tu neviděl žádnýho psa.“ Jen to Milan dořekl, přiběhl odkudsi takovej vořech a stromeček nám počůral.

Holka řvala, že počůranej nechce, kluk řval, že nechce jinej, já řvala, že za ty prachy jsem mohla mít skoro novou kabelku. 

Styděli jsme se jet s počůránkem v autobusu, tak Milan dojel domů pro auto a stromek jsme naložili na střechu. 

Kdybys ten večer šla kolem našeho domu, viděla bys zvláštní úkaz. Zatímco dětičky doma u pohádek chroupaly cukroví, my s Milanem nosili z domu další a další kbelíky s čistou vodou a polévali náš stromeček. 

Tak snad jsme si už odbyli všechny vánoční katastrofy a už bude jenom klid a pohoda, končí svoje vyprávění Helča.

Určitě, teď už nás čekají jen Šťastné a veselé...

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz