Převeselé Vánoce

A veselo bylo u nás doma pořád, možná někdy až moc. Naše babička, která s námi bydlela, byla toho názoru, že aspoň Vánoce by se měly odehrávat důstojně a pokojně, což v rodině bláznů a kašparů moc nejde. Pravidelně před Štědrým dnem se nás snažila dojmout smutným příběhem o Kašpárkovi, který žije v chudobě a na Štědrý večer měl jenom jeden syreček a i o ten se podělil se svým psíkem. Její snaha vyvolat v nás trochu citu a nostalgie se nesetkala s úspěchem, neboť při představě, jak se malý chudinka s rolničkama přetahuje s čoklíkem o smradlavou pochutinu, jsme s bráchou řvali  smíchy.

Tatínkovou doménou bylo zdobení vánočního stromku. On teda v podstatě nic nezdobil, seděl pohodlně v křesle, z krabic vytahoval ozdoby, podával je mně a bratrovi, a prstem ukazoval, co máme kam pověsit. Pak přišly na řadu čokoládové figurky. A nebylo jich málo, tatínek i maminka dostali v zaměstnání oba po dvou kolekcích, a tak jsme měli co věšet.
Teda já poctivě věšela, brácha tajně ujídal. Nevím, proč mi pak nadával do blbejch žalobníčků. Nic jsem nežalovala, ale hlásit jsem to musela, byla to moje povinnost. Babička ještě vyhlásila zákon, že se na Štědrý den nesmí cukroví ze stromku trhat, protože bychom neviděli zlaté prasátko, čímž nakrkla i tatínka, který si rád také ze stromečku zamlsal. Na námitku, že o příchod zlatého vepře nikdo nestojí, reagovala tak, že nám pohrozila i absencí dárků.

Štědrý den začal poklidně, jen bratra jsme nemohli najít. Zákaz trhání cukroví vyřešil po svém, ležel pod stromečkem a čekal. Ono se občas stalo, že se bonbonek utrhl a spadnul  dolů. Sebrat ho, to zakázané nebylo. Dopoledne se přehouplo v poledne a po lehkém obědě jsme vyrazili na každoroční povinnou štědrodenní procházku na nedaleký Vyšehrad. To byl zase výmysl naší maminky. Což o to, procházka v krásném zimním dnu a ve sváteční atmosféře - proti tomu nebylo co namítat. Ale maminka na této tradici trvala, i kdyby se Vyšehradem řítil tajfun. Tentokrát jsme ale měli štěstí, bylo krásně. Babička, která zůstávala doma se sousedkou a lahví vaječňáku, nám ještě připomenula, jaký je dnes den a tudíž, že se s bráchou nemáme chovat jako tlupa paviánů. Proběhli jsme Vyšehrad celkem svižně a vraceli jsme se zpět k domovu. A pak jsem to uviděla.

První branou se proti nám důstojně blížila rodinka - tatínek, maminka a obtloustlý chlapeček. Zřejmě si nadělili dárky už dopoledne, aby se na sváteční procházce mohli náležitě předvést. Všichni měli totiž stejné mohutné kožichy a k nim i čepičky. Vypadali jako bobří rodina na výletě. Šťouchla jsem do bratra a ukázala jejich směrem. Oba jsme vyprskli smíchem, který se pak změnil v řev. Rodiče nás nedřív napomenuli, ale pak se dali do smíchu taky, museli jsme odbočit do uličky, kde jsme se asi deset minut váleli po lavičkách. Domů jsme se s  hýkáním téměř odplazili, jak nás smích vysílil. Babička už jen prohlásila, že nám nic není svaté a že děláme komedie a ostudu i na Štědrý den.

Zbytek Vánoc by snad už proběhl v klidu a pokojně, kdyby občas někdo z nás nezmínil rodinu bobrů.

Martinnatr - čtenářka
ChytráZena.cz