Předvánoční

Byl to on! Viděla jsem ho mezi regály velkého obchodního centra den před Mikulášem. Stál tam stařičký pán s bílým plnovousem, nápadně podobný onomu světci, který se stal hlavní figurkou krásné tradice. Usmíval se, na nohách měl dokonce temně červené kalhoty. Místo berly svíral madlo velkého nákupního vozíku. Ve svém vozíku měl spoustu balíčků plných čokoládových figurek, lízátek a všemožných sladkostí, na které si vzpomenete.

Zůstala jsem na něj zvědavě civět. Představovala jsem si, jak tento jistě dobrotivý dědeček naděluje svým vnoučátkům hračky a sladkosti a ty mu s láskou a vděčností recitují básničky, zpívají písničky a pomáhají ve stáří. „Tak to má být.“, říkala jsem si. Kolem zněly tóny písní, které připomínaly, že Vánoce se rychle blíží. Vše kolem nás zářilo, lesklo se a vypadalo slavnostně.

Najednou se odněkud přiřítila silná rudolící dračice v ženském těle, v náručí jednoho uplakánka, druhý se držel kraje její ušmudlané bundy a další tři šli v hloučku za svou mámou. Žena, jistě trpící částečnou hluchotou, jinak by se asi slyšela, vyštěkla na starého muže: „Ještě to jim kup!“ Do košíku putovaly krásné, ale dosti drahé dárky. Vedle balíčků se sladkostmi tak stanula mluvící panna, značkový plyšový medvěd a velká autodráha. Myslím, že jsem zahlédla ještě sadu na tvoření šperků, nebo něco jiného, stejně kreativního. 

Děda se podíval na dno svého vozíku, vytáhl z kabátku ošuntělou peněženku, rozevřel ji a smutně se díval do jejích útrob. Asi počítal, zda skromný důchod stačí na splnění přání svých vnoučat a hlavně panovačné dcery. Žádné děkuji, prosím, mohl bys. Jen strohý příkaz bez zeptání. Muž pokrčil rameny a kráčel k pokladnám. Zahlédla jsem ještě, jak se hladově dívá po štangličce salámu, na které by si jistě pochutnal, jak jeden větší vnuk ho zezadu strká před sebou, až se zakymácel, zatímco druhý rozmazlenec drží v ruce čokoládu a křičí jako jeho matka: „Dědo, to chci!“ Pán neprotestoval, jen se smutně díval na rozjíveného kluka, které nikdo nenapomenul, ani jeho matka ne. A tak další čokoláda skončila ve vozíku. Bylo mi najednou smutno. Můj Mikuláš se proměnil v nešťastného starce. Pohlédla jsem na jeho boty. Byly staré, prochozené, odřené. Ale nové si asi dovolit nemohl. Jistě v nich bude chodit ještě několik zim. Zatímco korpulentní dcerka se kolébala ve značkové obuvi a její ušmudlaná bunda vypadala také nákladně, zjev vykrmených vyoblékaných děcek nedával znát, že by trpěly bídou, starý pán vypadal ošuntěle, chudě a najednou sklíčeně. Vláčen dcerou a vnoučaty si nevyšel na předvánoční nákup, nepřišel za relaxem. Je tu, aby splnil jejich přání, jejich příkazy, a sklidil za to jen slova bez lásky pronesená hrubým a silným hlasem.

Nedalo mi to, a šla jsem za touto společností. Měla jsem už nakoupeno, zbývalo jen zaplatit. V řadě jsem si stoupla za ně. Když došlo na placení, starý pán skutečně vysázel paní pokladní svůj obsah peněženky a těžce hledal zbývajících pět korun, které scházely. Jeho dcerunka se nerušeně dívala kolem, oči převracela v sloup a vůbec ji nenapadlo, že by útratu měla zaplatit, nebo alespoň uhradit zbývající obnos. Pán chvilku hledal po kapsách, aby se v jeho obličeji objevil úsměv uspokojení. Byla to ale jen dvoukoruna. Nemohla jsem to už vydržet. Z drobných jsem vytáhla tři kačky a bez jediného slova je položila k ostatním. Dcerunka po mně blýskla svýma zlýma očima. Jen pán se podíval přívětivě a zdvořile i poděkoval. Za kasou, když jsem konečně i já zaplatila, na mě čekal s dotazem, jak mi obnos tří korun vrátí. Bylo mi ho moc líto, a nemohla jsem mu pomoct. A tak jsem se podívala na jeho vykrmenou dceru, zadívala jsem se jí do očí a řekla jsem: „Jsme lidi, musíme si pomáhat. A jeden druhého bychom si měli vážit!“ Odcházela jsem vánočně vyzdobeným obchodním centrem domů, a najednou mě všechna ta předvánoční atmosféra opustila. Slyšela jsem ještě, jak dcerunka nahlas řekla: „Co tím chtěla říct?“, a cítila jsem pohled onoho dobrého starce.

Ten den jsem si uvědomila, že o počtu dárků, o vyzdobeném bytě, o počtu napečeného cukroví a ani o sumě peněz, které do svátků vložíme, Vánoce nejsou. Ty jsou především o citech…  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10