Nečekaný dárek k Vánocům

Loudal jsem se z města, a vtom jsem ji uviděl. Stará shrbená paní se táhla s velkou těžkou kabelou. Nesla nákup, který byl na ni příliš těžký, a já šel a měl jsem prázdné ruce. Paní se ubírala mým směrem, a proto jsem ji oslovil, jestli nechce pomoct. Zaváhala, ale pak se usmála a předala mi svou tašku. Nákup byl skutečně těžký.

„A kde bydlíte?“ zeptal jsem se.

„Támhle, v tom paneláku,“ ukázala rukou na nedaleký dům. Sníh na chodníku namrzal a i já jsem měl co dělat, abych s nákupem nespadl. Stará paní byla ráda, že dojde domů i bez nákupu. Bydlela k tomu ještě v druhém patře, bez výtahu, a tak jsem jí nákup donesl až ke dveřím bytu.

„Pojďte dál,“ pokynula mi rukou. „ať se trochu zahřejete.“

„Ale to byste neměla, zvát si domů cizí lidi,“ poučil jsem ji.

„Co byste mi asi udělal?“

„No, co. Můžu být třeba zloděj…“

„Cha, nic cenného doma nemám, a navíc mám hlídače.“ To už jsem je viděl. Když mě paní vtáhla za šálu do předsíně, začalo se mi kolem nohou točit několik koček. Byly tu kočky mourovaté, černé, bílé, s delší i kratší srstí, a byla jich tu spousta. Spolkl jsem svou připomínku o tom, že bych mohl být i vrah, a vyjeveně se díval na to hemžení.

„Proč máte tolik koček?“

„To jsou všichni nalezenci. Neměla jsem srdce je nechat na ulici.“

Tak paní ze svého důchodu živí nejen sebe, ale i bandu těchto chlupáčků. Usadila mě do křesílka v malém pokoji a donesla mi čerstvě uvařený čaj.

„Pijte, je bylinkový, zlepšuje náladu,“ usmála se paní a začala vytahovat z tašky nákup. Taška byla plná konzerv. Ty byly pro kočky. Až nakonec vytáhla čtvrtinku chleba a levný tavený sýr.

„Máte hlad?“ zeptala se paní. Zavrtěl jsem hlavou. Rychle jsem vypil čaj, abych paní neurazil, a chtěl jsem jít domů. Když jsem byl zase v předsíni a pomalu si obouval boty, paní popadla jedno malé rozcuchané kotě, které šlo právě kolem nás, a vrazila mi ho do náruče.

„Tady máte, za to, že jste mi pomohl.“

„Ale já nechci kočku!“

„U vás se bude mít dobře. Jak nemám mít tolik koček, když je nikdo nechce? Vidíte, ani vy nechcete kočičku,“ řekla paní vyčítavě.

Kotě se zachumlalo do mého kabátu. Nikdy jsem kočku neměl. Psa, to ano, kdysi. Nyní jsem byl ale sám, a docela mi to vyhovovalo. Paní se na mě podívala prosebným pohledem tak, že jsem malinko zaváhal. To paní stačilo. Vystrčila mě i s kotětem z bytu a zavřela za námi dveře. „Buďte na ni hodný, jmenuje se Lízinka,“ řekla ještě přes dveře bytu, a já slyšel, jak šustí u kukátka.

Nejspíš mě sleduje, jestli si kočku vezmu, nebo ji někde pustím. Mohl bych ji klidně nechat na chodbě. Paní by určitě otevřela a kočičku si znovu vzala. Cítil jsem ale na prsou krásné teplo. Kotě mě hřálo a cítilo se u mě nejspíš dobře. A tak jsem koťátko donesl domů. Lízinka se u mě ihned zabydlela. Je to hodná kočka. Jsou tomu už dva roky, co jsem si ji tenkrát v zimě přinesl. Kdo ví, jestli stará paní ještě žije? Musí. Kam by se poděly ty kočky, kdyby tu už nebyla? Rád na tu paní vzpomínám. Dívám se na svou Lízu a myslím si: Když jsem si tě donesl, neuměl jsem si vůbec představit, co s tebou budu dělat. Dnes si ale neumím představit, co budu dělat, až tady se mnou nebudeš. Vracím se domů, kde na mě čekáš. Vítáš mě spokojeným vrněním. Jsi ráda, že jsem zase doma a čekáš na konzervu. Sice jich nenosím plnou tašku, ty ale dobře víš, že tam pokaždé je alespoň jedna. Jedna pro tebe, protože je máš ráda.

Děkuji staré paní, že šla tehdy z obchodu v ten pravý čas. Nevím, co bych dnes dělal, kdybych Lízu neměl. Byl to takový nečekaný a předčasný dárek k Vánocům.

Svehlava - čtenář
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete