Moji přátelé z Bavorska

Pátého prosince jsem varovala svou kamarádku Linde: "Jestli dneska budeš zlobit, tak tě večer odnese čert."  Linde se jen smála: "Kdepak, neodnese, takový čert se ještě nenarodil, co by mě utáhl," dělala si Linde psinu ze své "lehké" nadváhy.

Dalším tématem k hovorům mezi pacienty byly betlémy. Všichni se shodli na tom, že v Čechách i na Moravě jsou úžasné betlémy, většina pacientů už v minulosti navštívila Prahu a všichni obdivovali kostely právě o adventu, kdy jsou k vidění překrásné betlémy téměř ve všech. Moje další kamarádka - spolupacientka Rézi byla z Hamburku a vyprávěla mi, že pro její rodinu jsou Vánoce obrovskou událostí, má prý doma velký betlém, figury velké asi půl metru, vyřezávané a zdobené zlatem. Z pokoje na čas odstraní sofa a je místo pro betlém. Já jsem jí zase povídala, že já sofa pryč dát nemusím, ono by ani v paneláku nebylo kam ho odstranit, vytáhnu z šuplíku skládací papírový betlém, roztáhnu ho jako harmoniku, postavím pod stromek a betlém je taky instalovaný.

Ale nejvíc mě asi překvapilo, když se povídalo o dárcích. Všichni se shodli na tom, že si dospělí dávají opravdu jen drobnosti a pozornosti, dárky se vlastně dávají jenom dětem. Žádná honba za tím, kdo víc. Hlavně žádný stres, pohoda a radost, to jsou přece pravé Vánoce. A v tomto duchu se nesl celý advent v Bavorsku. Nikdo se nestresoval, že nemá něco uklizeno, napečeno, nakoupeno. A nejen pacienti, kteří koneckonců neměli na výběr, ale ani sestřičky a pomocný personál nejevil známky vyčerpanosti, všechno bylo jaksi v pohodě. Samozřejmě, že také doma uklízeli a pekli cukroví, dokonce jsme si měnili recepty. České cukroví je podobné, ale jsou i odlišnosti. Moji přátelé měli vždy radost, když narazili na něco, co jsem neznala. Už jsem začínala být alergická na větu: "Martina, to musíš ochutnat." Ale nedalo se nic dělat, přece neurazím, a tak jsem ochutnávala. Padesát druhů štol, norimberské perníčky na deset způsobů a různé jiné speciality, ale když mi maminka poslala na rozdávání krabici českého cukroví, dělaly se všem bouličky za ouškama. Takový boj o vosí hnízda a plněné ořechy jsem ještě neviděla.

Nejkrásnější zážitek z bavorského adventu mě čekal až dva dny před odjezdem, vedle kliniky byl velký společenský sál, kde se konaly různé akce a přednášky. A tam byl Vánoční adventní koncert. Účinkovaly tam děti z místní základní a umělecké školy a zpíval tam i sbor z místního kostela, kde jsem poznala i několik sestřiček z kliniky. Koncert byl opravdu krásný, moji spolupacienti byli pyšní, že mi všechno můžou ukázat a Linde se mě neustále ptala, jak se mi to líbí. Koncert trval skoro tři hodiny, a tak jsem po pravdě odpověděla: "Je to nádherné, nic podobného jsem nikdy neviděla," a dodala jen tak pro sebe: "Škoda, že mě tak bolí pr..l".

Domů jsem odjížděla nejen o něco zdravější, ale i bohatší o krásné zážitky, že jsem prožila advent sice netradičně, ale o nic hůř než jindy. Se svými kamarády z kliniky (pacienti i sestřičky) si dodnes píšu a posíláme si pozdravy. Přátelství prostě nemá hranice. Pokoj lidem dobré vůle.

Martinnatr - čtenářka