Nyní na konci roku mě a mé kolegy postihla nepříjemná věc. Firma, ve které jsme pracovali, šla do úpadku a my přišli o práci. Není to sice taková tragédie, protože naše pozice si ihned rozebraly konkurenční firmy, ale člověku je to i tak líto. Za prvé jsme byli na svou práci zvyklí a za druhé se náš kolektiv násilně roztrhne. Práci v nových firmách ale nedostane úplně každý. Já byl mezi těmi, kteří měli štěstí. Od ledna nastupuji v nové společnosti. Měl jsem ale už od října čas. Dostali jsme zákonem dané odstupné, které nám pomůže překlenout toto divné období. A máme tak víc času na své rodiny a můžeme se připravovat na Vánoce.

Já si chtěl ale splnit ještě jedno přání. Když můj tatínek umíral, chtěl jsem se o něj starat. Byl těžce nemocný a vyžadoval už nepřetržitou péči. Jenže zemřel dřív, než jsem mu svou péči mohl dát. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli bych se o tátu dokázal postarat. Proto v těchto dnech plných nečinnosti jsem se rozhodl přihlásit na rekvalifikační kurz sociálního pracovníka a ošetřovatele. Ten mi jako nezaměstnanému rád a ochotně zaplatil úřad práce.

Na kurz jsem nastoupil dva týdny poté, co mi skončila práce. Ideálně rozvrženo. Byl to jen měsíční kurz, jehož součástí byla i praxe v domově důchodců. Chtěl jsem si dokázat, že to dám.  A nebylo to zrovna jednoduché. Jedna věc byla teorie, a druhá praxe. V domově důchodců jsem se setkal s důvěrou lidí, kteří žili v jiné době a znali ještě laskavost, ochotu a přátelství.  Setkal jsem se zde ale také se smrtí, a ta bolí vždy, i když se jedná o cizí lidi. Pro lidi, kteří byli odkázáni žít zde do konce života, jsem se stal příjemnou změnou. Muž v takovém zařízení je raritou. Snažil jsem se k těm lidem přistupovat, jako by to byl můj táta, zpříjemnit jim každičký den. Hrál jsem s nimi společenské hry, protože člověk, jak stárne, je jako malé dítě. A právě proto také potřebuje tolik lásky. Do dítěte vkládáme lásku na začátku života, aby ji pak mohlo rozdávat. Starým lidem dáváme lásku, aby jí měli dostatek na sklonku života a věděli, že jejich život měl smysl. Sami jí rozdali mnoho, zaslouží si, aby při nich někdo stál, když se jim život krátí.

Kurz končil před Mikulášem. Jednoho dne se nasbíraly požadavky stařečků a babiček na to, že by chtěli zařídit určité nákupy. I oni chtěli obdarovat své blízké, vnoučata a pravnoučátka, sladkostmi na Mikuláše. Jenže pro takového starého člověka je takový nákup složitý a mnozí klienti byli nepohybliví. A tak jsme se s kolegyní jednoho dne domluvili, že jim pro nákup zajedeme.

Měli jsme s sebou opravdu dlouhý seznam. Jen těch čokoládových postaviček byl celý jeden nákupní vozík. Do druhého vozíku jsme uložili ovoce, žvýkačky a další věci, které po nás klienti chtěli. Měl jsem opravdu krásný pocit, že mohu takto pomoci. Tlačili jsme s kolegyní dva plné vozíky do mírného svahu, kde na parkovišti stálo naše auto, když několik balíčků spadlo na zem. Nákup jsme posbírali, dojeli do domova a všem klientům rozdělili věci, které si objednali. Jen jedné paní jsme museli dát, bohužel, čertíka z čokolády, který měl poněkud natlučenou hlavu a Mikuláše s promáčknutým břichem.

Paní jsem se omluvil. Ta si své pochroumané figurky prohlédla a řekla nám, že vnoučátka snědí čokoládu i takto mírně zdeformovanou. Byla ráda, že má alespoň to.

Ten večer jsem přišel domů a pořád jsem myslel na čerta a Mikuláše z čokolády. V duchu jsem viděl malé děti, jak přebírají zdeformovaná čokoládová tělíčka z rukou milované babičky. Najednou jsem si uvědomil, že to tak nemůžu nechat, a druhý den ještě před praxí jsem zajel znovu do obchodu. Koupil jsem nové, neporušené figurky a v domově jsem po příchodu navštívil onu starou paní.

„Můžete mi ještě ukázat ty figurky?“ zeptal jsem se jí.

„Ale proč?“ zeptala se, ale šáhla do skříňky a figurky vytáhla. Snažil jsem se paní zabavit, a mezitím jsem pod stolem figurky vyměnil.

„Já vám je uložím zpět, ano?“ navrhl jsem a chtěl neporušené figurky uložit zpátky.

Paní po nich ale natáhla ruce.

„Jak je to možné?“ Paní nechápavě zírala na Mikuláše a čerta. „Jak jste to dokázal?“

„No, dokázal,“ řekl jsem. Protože jsem ale nechtěl paní nechat, aby věřila na kouzla, nakonec jsem jí ukázal i původní čokoládová tělíčka. Ta jsem potom nechal sestřičkám na sesterně, aby z toho Mikuláše taky něco měly. Protože jejich práce je těžká a velmi důležitá. Není to práce, ale poslání.

Kurz jsem úspěšně dokončil. Nyní vím, že péče o nemocné není ani tak o vědomostech, jako o lásce a empatii. Ty jsou totiž pro staré lidi mnohem důležitější.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10