Je sedm hodin, 23. prosince, venku šero, jakoby se snad dnes nemínilo rozednít. Vytahuji rolety a vidím u své popelnice osobu v bundě s kapucí na hlavě. „Á jé, má sousedka opět provádí inventuru našich odpadků“, pomyslím si a nechápu, co si od toho slibuje.

Ale já si dnes od toho slibuji, a proto sleduji dále. Zítra najde spousta lidí pod stromkem dárek v podobě obálky, má sousedka ho najde dnes v MÉ popelnici, mezi MÝM odpadem. Ano, už zaregistrovala bílou obálku s nápisem „do vlastních rukou“ a nedočkavě ji otevírá v domnění, že odhalí nějaké mé osobní tajemství. Škoda, že má tu kapuci a nevidím její výraz, ale i tak nejsem ochuzena o zážitek. Chvíli na obsah obálky zírá, pak, když si asi uvědomí, že vidí svůj portrét s vyplazeným jazykem, vztekle papír roztrhá, hodí zpět do popelnice a urychleně mizí ve vrátkách. Neodsuzujte mne, to jsem si nadělila k Vánocům za celoroční stalking. Možná jsem zlomyslná mrcha, ale tu lekci si opravdu zasloužila.

Fouká čerstvý vítr, jdu tedy uklidit část „dopisu“, který zvědavce vypadl z ruky při šmejdění a hledám pozitivum v tom fičáku. „Aspoň stihnu usušit poslední várku prádla“, raduji se a běžím honem pověsit prádlo. Ještě se vydám na nákup, abych se pak již mohla věnovat svátečním povinnostem.

Ještě jsem ani nevylezla z auta na parkovišti hypermarketu a už jsem zaregistrovala prodejce „parfémů“. Tyhle prodejce imitací nesnáším, a tak jsem rychle přemýšlela, kterak se dotěry zbavit. Nenapadlo mne nic lepšího, než když se ke mně vrhnul s lahvičkou s úmyslem mne zkropit tím, odpusťte mi ten výraz, „smradem“, vyhrkla jsem: „Bacha, jsou tu policajti v civilu“. Tu rychlost, s jakou odfrčel v nablýskaném bavoráku, bych Vám přála vidět.

Před vchodem do hypermarketu postával asi osmnáctiletý chlapec, celý zkroucený, v ruce kasičku a že prý vybírá na postižené. Kousek od něj zevlovala parta bezdomovců a bedlivě ho sledovala. Trochu se za to stydím, ale asi to rozčilení z prodejce páchnoucích vodiček ve mně navodilo podezřívavost, takže jsem měla dojem, že chlapec je zkroucený jen dočasně a že patří ke skupince, která čeká na peníze na alkohol. Nic jsem mu nedala a v duchu se ospravedlňovala, že přispívám na zdejší centrum pro postižené a azylový dům.

V obchodě na mne dýchla vánoční atmosféra. Vánoční hudba, všude plno lidí s plnými košíky. Zastavuji se v oddělení hraček a dívám se na malé caparty, jak toužebně koukají na všechny ty panenky, autíčka a jiné hračky a v duchu si představuji radostné ohníčky v očích svého vnoučka, až rozbalí dárky pod naším stromečkem. Konečně mám opravdu vánoční náladu. 

Už mi chybí koupit jen večky a trochu ovoce, ostatní jsem nakoupila ještě než začaly nákupní horečky těch, co chodí na poslední chvíli. Šoupnu do košíku večku a pak ze zvyku kouknu na datum spotřeby. No, tak na té bychom si nepochutnali. Chlebíčky dělám až 25. a 26. 12. a tyhle večky byly jen do 24.12. Pomyslím si, že solidní obchodník by je dal do slevy a upozornil, že doba spotřeby je již velmi krátká, ale nenechala jsem si zkazit náladu a vylovila z nejspodnější bedny večku čerstvou, která mi na svátky vydrží. Paní, stojící vedle mne, se na mne nepěkně koukla a procedila „že kdyby se v tom hrabal každý, to by to tam vypadalo a že večky jsou všechny stejné“. Docela ji překvapilo, že si dala do košíku večku dokonce v ten den procházející a nakonec mi poděkovala, že díky mně bude mít o svátcích pro návštěvy poživatelné chlebíčky. 

V oddělení ovoce a zeleniny jsem uviděla dědečka jako z pohádky. Stál nerozhodně u hroznového vína a pořád tam něco študoval. Myslela jsem si, že špatně vidí a potřebuje pomoc, tak jsem se u něj zastavila. Byl chudák celý zmatený, že na ceduli uvádějí jinou cenu než má na štítku od vážení. Šla jsem s ním k paní u váhy, že došlo zřejmě k omylu, aby dala tedy vše do pořádku, ale snaha byla marná. Kdyby šlo o můj nákup, nechala bych jim to tam a koupila si jinde, ale dědoušek, zřejmě z nedalekého domova důchodců, si chtěl k Vánocům koupit něco lepšího a teď asi nevěděl, zda na nákup bude mít a to mne rozpálilo do běla. Neochota prodavačky řešit problém, tedy docela závažnou chybu obchodu, mne vytočila natolik, že jsem vytáhla mobil s rozhodnutím zavolat ČOIku, což jsem prodavačce sdělila a hned to šlo vyřešit. Stařeček mi ještě u pokladny děkoval, že jsem se ho zastala a mně se střídaly emoce. Radost, že jsem pomohla a vztek, že starého člověka málem ošidili o více než třicet korun.

Když jsem skládala nákup z vozíku do auta, objevil se mi jako duch za zády ošuntělý pán se zanedbaným psem. „Prosím, nemáme ani na jídlo, nemohla byste mi dát nějakou tu korunu?“ Vypadal slušně a vím, že spousta lidí se dostane do takové situace ani neví jak. Dala jsem mu ze svého nákupu pytlík rohlíků, balíček zavaxované vysočiny a přidala pár mandarinek. Koukal na to dost divně. Věřím, že to bylo jen tím, že něco dostal a ne proto, že chtěl peníze na cigarety nebo alkohol. Pokud měl opravdu hlad, jídlo se mu hodí a já se bez těch pár rohlíků, salámu a ovoce obejdu.

Domů jsem dorazila vyčerpaná, ale spokojená. Vybrala jsem schránku a doma zůstala jako opařená. Mezi vánočními pohledy na mne vykoukla obálka adresovaná mému již sedm let nežijícímu tatínkovi. Obsahovala fakturu s datem splatnosti 23.12.2014. Bylo tam uvedeno číslo zákazníka a částka prý dle smlouvy (proboha jaké?). Okamžitě jsem volala na uvedený kontakt. Pán na druhém konci drátu se nezajímal o jméno, ale o částku a když jsem mu řekla, že nemohou mít žádnou smlouvu se sedm let mrtvým člověkem, tak mi řekl, že ta faktura vlastně není faktura a že se to platit nemusí, že je to jen jakýsi návrh.   

No není to prapodivné? Návrh se splatností vlastně ihned po obdržení? Tu fakturu jsem si pořádně prohlédla a zjistila, že na zadní straně je cosi milimetrovým písmem slabě šedou barvou napsáno. V textu bylo opravdu, že jde jen o návrh. Vzhledem k tomu, že tatínkovi by bylo příští rok osmdesát a že je to den před svátky a poslední den na splacení, vidím v tom praktiky „šmejdů“. Jestli tohle posílají seniorům, je zisk téměř 100% jistý. Každý senior v tak šibeničním termínu nestihne sehnat někoho, kdo by zjistil o co jde, raději to zaplatí, než aby šli do nového roku s dluhem, byť si nic neobjednali, také by zaplatili ze strachu, aby neskončili kvůli nezaplacení v exekuci. Částka je nižší než 5000, tudíž se tím policie zabývat nebude. Pokusila jsem se poslat dotaz, zda je toto jednání v pořádku do TV, ale zatím neodpověděli, tak je to asi v pořádku, i když si to nemyslím. Morálně určitě ne.

Sebrala jsem krásně vyfoukané suché prádlo, dokončila potřebné domácí práce a pak se v klidu ponořila do studování televizního programu. „Hurá, celé svátky budu v jiném, hezčím, pohádkovém světě, kde dobro zvítězí nad zlem. Škoda, že není k sehnání takový pohádkový obušek. Myslím, že by měl práce nad hlavu.“

Tak Vám všem přeji, aby byl Váš život v tomto roce jako ve správné pohádce.