Jak jsem prožila advent v Bavorsku

Jednoho rána na konci listopadu - byla to neděle, jsem vyšla ze svého pokoje na klinice a zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Krásné podzimní dekorace z chodby zmizely a nahradily je dekorace vánoční - girlandy z chvojí, barevné ozdoby, v jídelně byl obrovský strom v červenozlatých barvách a stejně ozdobené i stoly, ve společenské místnosti další strom, tentokrát modrostříbrné zdobení a to samé i na stolech. Sestřičky a manželka pana profesora, šéfa kliniky, právě roznášely dekorace i po jednotlivých pokojích. Viděly můj udivený výraz, usmály se a řekly okouzleně: "Martina, je advent!" 

V jídelně už to taky vřelo, moji spolupacienti si navzájem dávali dárečky k první adventní neděli a v tomto duchu radosti a krásného očekávání se nesl celý adventní čas. Dárečky jsme si rozdávali téměř denně, byly to drobnosti buď koupené, nebo i vyrobené. Já jsem rozdávala malé hvězdičky vyrobené z lesklých stuh na vázání dárků, měly velký úspěch. Velmi oblíbeným dárkem byli andělíčci všeho druhu, malí, buclatí, legrační, nebo i vážní, z nejrůznějších materiálů. Samozřejmě, že někteří byli trochu kýčovití, ale co na tom. Když vám podává třesoucí se rukou téměř devadesátiletá stařenka bílého stříbrovláska se zlatými housličkami jako dárek, co jiného říci, než - Krásné, opravdu krásné, i když si v duchu říkáte, no nazdar, komu já toho krasavce dám. Podobných pokladů jsem  si vezla domů plnou tašku a obdarovávala pak jimi svoje kamarády v Praze, ti se panečku podivovali.

A každou středu byly na náměstíčku bleší trhy, to byla teprve krása, co tam se dalo koupit úžasných věcí, já jsem například ukořistila figurku Santa Clause v netypickém modrém oblečku a skoro půlmetrovou figuru sněhuláka s klaunovským nosem - no za dvě eura, nekup to. Říkala jsem si, že jako dekorace v Praze na balkon - ideální, ale bylo mi jasné, že tohle manžel asi nevydejchá a vyhodí sněhuláka už druhý den po mém příjezdu. No mýlila jsem se, letěl s ním do kontejneru ještě tu noc, co jsem dorazila domů.

Ale nejen na blešáku jsem nakupovala, na rohu kliniky byl boutique, oblečení tam  bylo velmi drahé, ale kupodivu krásné doplňky za velmi slušné ceny. Tam jsem byla jako doma. Když za mnou přijeli moji známí a šli jsme se na chvilku projít před kliniku, šla kolem majitelka krámku a velmi uctivě mě zdravila. Známí se divili, že mě zná. No jasně, jsem její nejlepší zákaznice, už mám koupené tři kabelky a dva šátky. Když mi pan profesor naordinoval ještě nějaké procedury na odpoledne, strachovala jsem se, že nebudu mít čas na nákupy a on se jen smál, že mu můj manžel bude vděčný, protože míň utratím. Po pár dnech jsem mu řekla, že by mě musel přikurtovat, protože mi na nákup stačí jenom 5 minut - boutique tam a zpět. To už jen konstatoval, že mu někoho připomínám - jeho vzácnou manželku.

Domů jsem se vracela se sedmi velkými taškami, původně jsem jela se dvěma.

A tak jsem si advent mimo domov přece jen užila, i když jinak než obvykle.

Ráda bych vám povídala ještě o svých spolupacientech, ale to až zase příště.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz