Jak jsem přežila Vánoce

Spousta z vás si asi před Vánocemi říká: „Už aby bylo po svátcích.“ A když je po nich, zase: „Škoda, že to tak rychle uteklo.“ Já to měla celé roky také tak. Tentokrát je to však jiné.

Jako každá správná hospodyňka jsem zvyklá mít na největší a nejdelší svátky v roce vše naklizené. Umytá okna, přerovnané skříně, utřený prach z každého koutku bytu, vše naleštěné a dům provoněný čistícími prostředky a vůní koření z pečeného vánočního cukroví. Cukroví muselo být z poctivého másla, rumu a kvanta ořechů všech možných druhů. Vždy jsem měla napečeno alespoň 15 druhů. Znáte to každoroční: „Letos upeču jen linecké a rohlíčky. No ale dcera má ráda skořicové trojhránky, tak ještě upeču ty. A vnouček, ten zase rád marokánky a zeť vosí hnízda. Byli by určitě zklamáni, kdyby nebyly na tácku. Vlastně jsem chtěla zkusit ještě nový recept na pařížské pásky. Tak ještě ty upeču, ale jen z poloviční dávky. Ale bez kakaových pracen by to nebylo ono...“ Nakonec je napečeno a uděláno zase těch 15 – 20 druhů.

Ale letos, byť jsem byla smířena s tím, že to dopadne tak jako v předchozích letech, kdy jsem po Vánocích minimálně tři kila zbylého cukroví nacpala do krabiček, strčila do mrazáku a do Velikonoc měla zásobu sladkých pochutin ke kafíčku, mi do všech mých plánů na přípravu na svátky hodilo vidle zdraví.

Jsem ve věku, kdy mnohé mé vrstevnice začínají trápit klouby. Mne začala již začátkem roku bolet „levá zadní“. Od února jsem dělala vše možné, aby se mi v levé kyčli doplňoval chybějící kolagen. Od pojídání potravinových doplňků přes rehabilitaci až po drahé injekce přímo do kloubu. Vše marné, nic nezabíralo. Nakonec jsem se nemohla na nohu téměř ani postavit.

Jsem zvyklá si vše plánovat tak, abych na svátky nebyla uštvaná, unavená, vyčerpaná. Proto jsem si již v listopadu z posledních sil s provinilým pocitem jen tak přešmejkla okna, jen pro ten pocit, že jsem s nimi něco dělala. Pak už nezbyly síly na nic jiného. Své plány jsem den ze dne oklešťovala. Neustále jsem si opakovala, že přece uklízím celoročně, takže se zase nic tak strašného nestane, když to letos trochu ošidím. Asi si umíte představit, jak mi při tom bylo. Cítila jsem vztek ze své bezmoci, ale nedalo se s tím nic dělat. Říkala jsem si, že přece nejde o život, že se člověk musí často smířit s mnohem horšími věcmi než je nedokonalá příprava Vánoc, ale moc to nepomáhalo. Zvyk je holt železná košile a pokud není vše dle zajetých kolejí, cítí se člověk chtě nechtě nesvůj.

Nakonec jsem s největším úsilím zvládla běžný úklid – utřít prach, vyluxovat, vytřít, převléknout postel a udělat adventní výzdobu s plánem, že alespoň něco málo upeču. Zvládla jsem jen z půl dávky rohlíčky. Za tu chvíli stání u kuchyňské linky při jejich přípravě jsem zaplatila tím, že jsem byla dva dny zcela neschopna se postavit na bolavou nohu. Usoudila jsem, že mi další cukroví za tu bolest nestojí a vzdala se všech pokusů o další plánované činnosti.

A dobře jsem udělala. Krabičku cukroví mi přinesla dcera, krabičku neteř a já byla tak odpočatá, že když se u mne sešla na Boží hod celá rodina, zvládla jsem pro všechny uvařit slavnostní oběd a na Nový rok taktéž. Vánoce jsem přežila i bez úklidu a pečení.

Dnes jsem dala do mrazáku krabičku se zbytkem cukroví. Až nyní jsem ze své zaslepenosti a touhy po dokonalé domácnosti prozřela. Přežila jsem to i bez naleštěného nábytku a plných krabic cukroví.

I když není naklizeno a nachystaná kvanta pochutin, neznamená to, že je konec světa a že nebudou Vánoce. Vánoce totiž nejsou jen o sterilním pořádku a bohatě prostřeném stole. Tím hlavním je, jak a s kým je trávíme. Mně se svátky i přes tu bolavou kyčel vydařily, protože se mnou byli všichni, které mám ráda.

Přeji všem chytrým ženám úspěšný rok a hlavně se nenechte strhnout davem dávat přednost nepodstatnému před tím nejdůležitějším – zdravím, láskou a rodinou.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10